Loňské prázdniny, konkrétně od půlky června do konce srpna 2008, jsme s kamarádem strávili v Chile, Bolívii a Peru. Všechny tři země jsou charakteristické krásnou a pestrou krajinou. V závěru našeho cestopisu se podíváme opět do Chile a cestu zakončíme v Peru.
Symbolem chilského národního parku Lauca je pohled na dokonalý kužel
zasněžené Parinacoty s jezerem Chungara v popředí. Jezero bývá
označováno za jedno z nejvyšších na světě, což je (jak tomu
v geografii bývá) poněkud sporné prvenství. Pro nezávislé cestovatele
představuje jak Lauca, tak Sajama trochu oříšek – pro pohyb v nich se
dá využívat v podstatě linky La Paz – Arica, kde si průvodčí
naúčtuje vždy pěkně vysokou cenu, i když se jedná jen o pár kilometrů
cesty. Druhou možností je najmutí auta, což je ještě dražší
záležitost, na druhou stranu umožní návštěvu i vzdálenějších a
zapadlejších oblastí.
Krajina zde však stojí za to. Díky dobré aklimatizaci jsme mohli přespat
v kempu přímo u jezera Chungara v nadmořské výšce 4 568 metrů. Byla
to asi nejstudenější americká noc, rtuť teploměru klesla k –15 °C. Za
to jsme ale byli odměněni krásně nasvícenou scenérií při západu a
následně i východu slunce.
Přes vesnici Parinacota a přístav Arica jsme se přesunuli do Peru,
konkrétně „Bílého města“ Arequipy, obklopeného vulkány. Centrum je
plné koloniální architektury v čele s katedrálou na hlavním náměstí.
Okolí města skýtá mnoho turistických lákadel dostupných jak pohodlně na
vlastní pěst, tak s cestovkou.
První den jsme zamířili do „nejhlubšího kaňonu světa“ – údolí
řeky Colca. U nejslavnějšího místa, vyhlídky Cruz del Condor, bylo
pekelně narváno, ale pár plachtících kondorů jsme zahlédli. Davům jsme
zmizeli pěší tůrou na dno kaňonu. Z jeho hrany na dno to bylo zhruba
1 200 metrů převýšení. Zajímavé je, že dole jsou normální vesnice
obývané zemědělci, pro které je tak každá cesta na trh pěkným
výšlapem.
 |
 |
Jedním z prvních cílů, které jsme doma naplánovali, byl trek
k pramenům Amazonky pod sopkou Mismi. Cestu jsme začali v městečku Tuti,
kde jsme se, podle rady místních, vydali na lehce prošlápnutou stezku. Po
asi 7 km se na kameni skutečně objevila bílá šipka, a za dalších pár km
i s popiskem Mismi. To nám nezabránilo (pravděpodobně cestou k potoku)
minout odbočku, takže jsme místo pohodlné cesty údolím zdolávali
nepříjemné suťovisko hřebene, oddělujícího povodí Amazonky a řek
tekoucích do Tichého oceánu. Sopka Mismi (GPS ukázala 5 625 m n. m.) je
nejvzdálenějším místem, odkud ještě teče voda do Atlantiku. Carhuasanta,
hlavní zdroj Amazonky, pramení v jezírku Bohemia (objeveném Doc. Jánským
z UK) kousek pod ní. Zpáteční cesta do Cailomy byla relativně nudná;
nekonečné pusté pláně altiplána, pro nás asi 35 km pěšky.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Zpátky v Arequipě jsme při odpočinkovém dnu naplánovali výlet do
vesničky Yura. Inspirací nám byl zájezd místní cestovky, nám se ale
stejný program podařilo uskutečnit za 3 USD oproti jejich 48. Yura je malá
vesnička v sopečné krajině, s mozaikou zelených políček,
zavlažovaných systémem kanálů, které přivádějí vodu ze sněhových
čepic vulkánů. Nikde nebyl žádný turista, o to více jsme si tuto
nádhernou a neznámou oblast užívali.
Pokusili jsme se také o výstup na Nevado Chachani (6 075 m n. m.). Přes
suché období a celkový charakter klimatu se nám ale v base campu (5 400 m
n. m.) „poštěstilo“ zažít sněhovou bouři zrovna tu noc, kdy jsme
vyrazili na vrchol. V takových podmínkách jsme se podívali jen do sedla a
museli se vrátit. Odměnou byl sice pohled na altipláno pocukrované sněhem,
raději bychom ale stanuli na vrcholu.
Povinnou zastávkou každého návštěvníka Peru je bezesporu Nazca. My
jsme byli jen na vyhlídkové věži, a obrazce nás docela zklamaly – moc
zřetelné nebyly, a kromě toho byly protkané síti cest a stezek rušící
celkový dojem. Více nás zaujaly akvadukty Cantayoc – z kamenů
vyskládaní šneci k podzemní řece.
Obrovské písečné duny tvoří Atacamu u města Ica, které je ale
bohužel po většinu roku zahaleno do pobřežní mlhy. Ta pokrývá
i nedaleké Pisco, východisko výletů na poloostrov Paracas a Islas Balestas.
Spolu s pozůstatky loňského zemětřesení tak působí samotné město dost
pochmurně, ale okolní atrakce stojí za vidění. Na ostrovech žije spousta
druhů ptactva – kormoráni, plameňáci, tučňáci Humboltovi nebo kachny.
Je zde i kolonie lvounů. Poloostrov Paracas je charakteristický vysokými
pestrobarevnými útesy, a do zemětřesení i skalní bránou, zvanou La
Cathedral. Z té bohužel zbyl už jen jeden pilíř.
 |
 |
 |
 |
Podstatně méně známou oblastí jsou centrální Andy v okolí Ayacucha.
Vznikla zde nejslavnější peruánská teroristická organizace Světlá
stezka, nicméně v dnešní době již zde je bezpečně a vláda se snaží
nalákat turisty k návštěvě. Moc se jí to nedaří, cizinců sem stále
moc nejezdí. Přitom je to pěkný kraj, a hlavně se nám líbila města. Na
peruánské poměry čistá a uklizená, s pěknými kostelíky, dlážděnými
ulicemi a příjemnou atmosférou. V Huancayu měli nasvícené náměstí
s vodotrysky, ke kterým pustili hudbu.
Nejdříve jsme navštívili jeskyni Pikimachay, místo nejstarších
archeologických nálezů v celém Peru, a pak zříceniny hlavního města
impéria Wari, kde v předincké době žilo přes 50 tisíc lidí. Jeden den
jsme věnovali zaledněnému masivu Cordillera del Huaytapallana, klasické
vysokohorské krajině s čistě modrými jezery.
Poslední velký přesun nás dovedl do Huarazu, střediska horolezců a
trekařů v pohoří Cordillera Blanca, spadajícího do NP Huascarán. Vydali
jsme se na týdenní trek kolem údajně nejkrásnější hory světa –
Alpamaya. První den jsme vystoupali nad údolí Rio Santa, s množstvím
pestrobarevných políček všech tvarů, druhý pokračovali k laguně
Yuraqcocha a dál přes sedla až pod Alpamayo. Toto pohoří skrývá přes
600 km2 ledovců a bezpočet krásných štítů a jezer. Zároveň je docela
opuštěné, za týden jsme potkali dvě skupinky lidí.
Volné dny jsme využili k prochození okolí jednoho z nejvyšších
zdejších průsmyků – Punta Olimpica (téměř 5 000 m n. m.) a
návštěvě archeologického muzea Chavín.
V Limě nás pak čekalo už jen hlavní náměstí, několik památek a
odlet domů. Návštěvu těchto zemí můžu jedině doporučit –
cestování je zde naprosto bezproblémové, levné a krajina neuvěřitelně
pestrá a zajímavá.
Všechny fotografie byly pořízeny digitální zrcadlovkou Pentx IstD se
základním objektivem 18 – 55 mm. Vzhledem k omezenému množství věcí,
které jsme navíc spoustu času nosili na zádech, jsem s sebou nebral
teleobjektiv (čehož jsem zejména v pampě dost litoval), a jen malý stativ
(který jsem stejně téměř vůbec nepoužil). Většinu času jsem měl
nasazený polarizační filtr, občas jej vystřídal za přechodový. Na
mnohých místech extrémní podmínky (na altiplánu ostrý vítr a prach,
velká zima /brzo ráno jsem fotil při –17 °C/ nebo vlhko na pampě) daly
foťáku zabrat – po návratu začal občas stávkovat, přestože jeho tělo
patří do kategorie těch odolnějších.
Suché období se v jižní Americe vyznačuje téměř permanentě
modrou a bezmračnou oblohou, i když v horách v Peru to již bylo jinak.
Tam jsme se těšili na západovky u ledovcových kuloárů a lagun, bohužel
odpoledne vždy přišly mraky, které zakryly slunce i hory. I přes to ale
bylo počasí ukázkové, a tím pádem pro fotografy-krajináře ideální, na
rozdíl od leckterých jiných atraktivních oblastí světa (Patagonie, Island,
Nový Zéland) rozhodně nebylo třeba obávat se, že slunce bude svítit dva
dny za měsíc.
U jednoho z předešlých článků někdo litoval, že tam nežijí
lidé. Samozřejmě že to není pravda, lidí je tam spousta a leckde i ve
velmi fotogenických scenériích. Já ale na focení lidí nemám tu drzost,
zvlášť když španělsky umím pár slov, a to jen tak tak.
Co se cestování týče, všechny tři země jsou naprosto
bezproblémové. Hustá síť autobusových linek, možnost ubytování
v každé vesnici, jeden jazyk a možnost volného pohybu téměř všude
z nich dělají cestovatelský ráj. Tomu napomáhají i nízké ceny,
i když cestovní kanceláře se snaží lidi přesvědčit o opaku a 14ti
denní zájezd běžně nabízejí za cenu, kterou nás stálo dva a půl
měsíce. Samozřejmě nejde všude očekávat evropský standard služeb a je
potřeba respektovat místní specifika (například řidič autobusu, který
sedí za volantem jedné linky něco přes 25 hodin s tím, že co 5 –
6 hodin udělá půlhodinovou přestávku).
Jan Miklín
Více fotografií najdete na webu www.janmiklin.cz, podrobný deník pak na
blogu expedition-life.blogspot.com.
