Lidé Náhorního Karabachu
Většina přátel mi před cestou do Náhorního Karabachu říkala: „Co tam chceš dělat? Tam se střílí!“. Konflikt mezi Azerbajdžánem a Arménií však již naštěstí utichl. Náhorní Karabach se nakonec přidružil k Arménii, která je podporována Ruskem. Řada lidí zde však stále sní o nezávislosti.
Život v Karabachu připomíná to, co známe z vyprávění našich babiček. Lidé se na úpatí hor starají po celý den o svá políčka, chovají krávy a ovce. Na zahrádkách mají zeleninu, jablka a meruňky. Průmysl zde nenajdete. Lidé jsou poznamenáni válkami z 90. let, ale nechtějí o tom příliš mluvit, je na venkově nezasáhly. Západní turista a fotograf je pro vesnici velké oživení. Za fotografování, na rozdíl od jiných zemí, kde po vás chtějí peníze, zakrývají tvář nebo dokonce hází kameny, vám zde děkují. Vřele vás zvou k sobě domů, kde vám připraví malé pohoštění a hlavně si s vámi chtějí povídat. Měla jsem zde možnost poznat lidi, kteří žijí na okraji dnešní globální kultury. Týden mezi nimi mi dovolil vrátit se o desítky let zpátky a aspoň na chvíli zapomenout na náš moderní a civilizovaný svět, kde často rozhodují pojmy jako agrese, stres, honba za kariérou, peníze, moc,… Na chvilku jsem se mohla zastavit, vnímat svět kolem sebe a umět si vychutnat každý okamžik.
V Náhorním Karabachu jsem byla v květnu 2008 spolu s dalšími fotografy, se kterými jsme společně uspořádali na toto téma výstavu. V současné době ji můžete vidět v Ambitu kláštera bratří františkánů na Jungmanově náměstí v Praze a potrvá zde do 31. března(denně od 10 do 18 hodin).
|
|
|
|
Žije se zde dlouho. Manželé Fridun (87) a Arjusak (83) mají ve vesnici Chin-šen domek s prosklenou stěnou a výhledem na stále zelené hory. Pan Fridun prosedí u okna celé hodiny. Smutný výraz paní Arjusak prozrazuje, že život v horách Karabachu je nelehký. Každý den musí chodit pro vodu do studně. Tradiční Fridunův přípitek patřil tentokrát nám: „ Děkuji moc, že se tu dnes můžeme s vámi společně sejít.“
|
|
V roce 1988, když začala válka Arménie proti Azerbajdžánu, byl Jurij Verďan z vesnice Balludža zraněn Azerbajdžánci při práci na kombajnu. Pomohl mu Červený kříž a převezl ho do nemocnice. Manželka připravuje tradiční zeleninu (petržel, celer,..), kterou namáčíte do soli a přikusujete k jídlu. Přípitek patřil pravnučkám: „Za dětěj.“
|
Paní Nina žije od narození ve vesnici Hakaku, v podhůří hor, daleko od civilizace. Celé dny se spolu s manželem a svými dětmi starají o hospodářství, kde najdete zvířata od ovcí až po krůty. Rusky umí velmi málo, přesto je šťastná, že jsem ji navštívili. Ze své skromné úrody nám nabízí „varenie“. Jedná se o v Karabachu typické zpracování ovoce, jehož konsistence připomíná cosi mezi kompotem a marmeládou. Odmítnout by znamenalo urazit ji.
|
|
|
|
|
V Čanachči nás přivítali tradiční vodkou a chlebem. Přípitek je doprovázen slovně: „Za dětěj, za rodinu.“ S nejstarší obyvatelkou vesnice jsme si povídali o druhé světové válce, více než devadesátiletá žena, stále plná energie, nám na závěr zatancovala. Pozvali nás na společné pečení chleba. Každá vesnice má svou pekárnu, kde se v pravidelných intervalech schází rodina od nejmenší ho po nejstarší ho a čas využívají ke společné diskuzi. Pec má tvar válce, je umístěna pod úrovní země a na dně hoří dřevěné uhlíky. Jádrem celého obřadu je připevnit zručným pohybem těsto na rozžhavené boční stěny.
|
Norvad Michajlovna porodila pět dětí. Dva syny ztratila ve válce a manžel umřel. Nyní musí pracovat, aby se uživila. Domů si nese dříví na topení. Je ráda, když jí políčko urodí něco k jídlu.
|
|
|
|
Hodnocení
Článek má 4 hodnocení, průměr je 1.0.
Komentáře
ale jiste jste si to tam uzili. skoda jen, ze jste tam neco poradneho nedelali, kdyz uz o tom chcete napsat clanek.
Opět jste mě nezklamal. Honza Miklín vás nedávno elegantně "smáznul" a vy přesto neváháte a znovu se vrháte do rozbouřených vod. Jste takovým zdejším Janem Rejžkem, mužem, jemuž je mnohé cizí a právě proto snad vyniká.
Doporucuji max. dva lidi na vesnici a rozdelit se. Jednou jsem se chtel "pridruzit" k Kolbabovi a jenom chrcel zlosti, ostatne jako vsichni, kteri chteji mit dobre fotky...
Zda se, ze ona si holt myslela, ze kdyz bude sbirat velkou kupu hlav, udela smazenici. Ale zapomnela, ze pro smazenici jsou sice hlavy potreba, ale dela ji vajicko a kmin a sul a pepr. A sikovny a kreativni kuchar.
Ta jeji smazenice je bez vajicka jaksi.. nepozivatelna.
http://www.hanibal.cz/noRW_photodisplay/407_f3c19841863571d0bb0220b82ce30ceb.jpg?1234529867
Už jenom to vědomí, že sa tam promenáduju s technikou jejíž cena převyšuje kolikrát celoživotní příjmy fotografovaných by mě bylo těžko nést.
Zadalší Rusové mají dostek velice dobrých fotografů, tož co bych tam měl dělat.
Mimochodem jedna z mých pouček zní : Fotografa poznáš podle toho, jak dělá svou dědinu, či čtvrt.
Jinak skutečně podle mého nic-moc; Napsané dobře, focené jak pepíček kompaktem, ale s báječným historigramem.
prostě fotky se mi nelíbí.
fotozemek.cz