FotoAparát.cz - rádce fotografa

Loňské prázdniny, konkrétně od půlky června do konce srpna 2008, jsme s kamarádem strávili v Chile, Bolívii a Peru. Všechny tři země jsou charakteristické krásnou a pestrou krajinou, kde najdeme jak deštné pralesy či mlžnou džungli, tak zasněžené vrcholky šestitisícových And nebo písečné duny pouště Atacama. Ve druhém díle našeho cestopisu se podíváme do Bolívie.

Do Bolívie jsme se přesunuli přes vysoko položený přechod Hito Cajón v rámci džípové Salar tour. Tato země je zajímavá svou neradostnou historií, od svého vzniku ztratila více než polovinu původní rozlohy a mimo jiné i přístup k moři. Dnes se rozkládá na více než 1 milionu km2, ale žije zde jen necelých 9 milionů obyvatel, kteří jsou z velké části koncentrovaní v několika největších městech, takže země je docela pustá.

Našim prvním cílem bylo altipláno – obrovská náhorní plošina, vyzdvižená dávnými silami do průměrné výšky kolem 3 800 m n. m. a lemovaná šestitisícovými vrcholy Královské kordillery a sopkami. Nejdříve jsme navštívili laguny Blanca a Verde pod Licancaburem, charakteristické svými barvami. Různé barvy těchto slaných jezer jsou způsobeny vysokou koncentrací minerálů v jejich vodách, u zelené laguny Verde je to díky arsenu.

Odpoledne jsme projížděli oblastí pestrých kopců plných kovových rud, nazývanou krajina Salvatora Dalího, přes fumaroly Sol de Maňana směrem k laguně Colorada, kde byl náš první bolivijský nocleh. Samotná laguna je zbarvená červeně, což kontrastuje s bílými akumulacemi soli na jejich březích. V letních měsících bývá plná plameňáků, nicméně zimní podmínky s nočními mrazy kolem -20 °C je zahnaly do nížiny. Po západu slunce jsme se aspoň chvíli vydrželi kochat neuvěřitelnou oblohou. Naprostá tma v širokém okolí umožnila přehlídku několikanásobně většího množství hvězd, než se podaří zahlédnout odkudkoli v Evropě.

Druhý den byl první atrakcí Arbol de Piedra, nejslavnější kamenný hřib, a soustava lagun. Na některých bylo i několik růžových plameňáků, kteří zde vydrželi zimovat. Noc jsme strávili v solném hotelu na okraji největšího salaru světa – Salar de Uyuni.

Jeho rozloha je přes 10 000 km2, pro oko tedy nekonečná bílá pláň, ze které vystupuje několik vulkanických ostrovů, jako je například Isla Incahuasí porostlý obrovskými kaktusy. Ten byl našim brzoranním cílem, dokonce jsme zvládli na místo dojet i na východ slunce. Poté následoval už jen přejezd do Uyuni a návštěva hřbitova vlaků, plného vysloužilých lokomotiv.

Neuvěřitelně vymrzlým autobusem jsme přejeli do Tupizy – městečka v krajině, která jakoby z oka vypadla americkému divokému západu. Další dva dny byly ve znamení treků kaňony, které se vždy změnily z vycházky na vyčerpávající trasu, naštěstí v obou případech s dobrým koncem. Mimo město jsme nepotkali jediného turistu, což svědčí o nevelké známosti tohoto kraje.

Město Potosí bylo v době největší slávy, po objevení bohatých ložisek stříbra v 16. století, jedním z nejbohatších a největších měst své doby. Do dnešních dob o tom svědčí množství kostelů a ryze evropské architektury. Všechno bohatství městu dal Cerro Rico (Bohatá hora) – z této hory se vytěžilo přes 45 000 tun stříbra a v současnosti těžba stále pokračuje, i když se už místo stříbra těží cín a zinek. V dolech zemřelo podle odhadů 4 až 8 milionů lidí, z velké části otroků. Doly i v dnešní době vypadají silně středověce, a práce v nich končí po několika letech úmrtím v důsledku zanesení plic jedovatým prachem. Asi hodinová exkurze v dolech byla jedním z nejsilnějších zážitků, prach jsme cítili při smrkání ještě o týden později.

Potosí jsme opustili a přejeli do prakticky hlavního města Bolívie – La Pazu. Metropole leží v soustavě kaňonů a údolí a je obklopena městem El Alto, které už přesahuje výšku 4 000 m n. m. Hustý provoz, prudké stoupání a nadmořská výška dělají z každé procházky lehce nepříjemnou záležitost. La Paz jsme využili jako základnu k několika výletům do okolí. Prvním byl aklimatizační výlet na Chacaltayu, kopec s nejvýše položenou sjezdovkou světa. Ta už ale nefunguje, ledovec rychle mizí.

Další den jsme na kolech sjeli nejnebezpečnější silnici světa, Camino del Muerte. Po ukončení provozu (během kterého údajně do roklí spadlo průměrně 100 aut ročně) se z ní stala turistická atrakce. Sjezd ze sedla Cumbre (4 670 m n. m.) do mlhy džungle o 1 350 m níž a 65 km dál je nenáročným způsobem, jak během chvíle poznat několik vegetačních pásem. Samotná cesta je opravdu impozantní dílo, doslova vytesané do prudkých svahů. V současnosti je již nahrazena moderní asfaltkou s jedním pruhem pro každý směr.

Městečko Sorata je východiskem do pohoří Cordillera real, a jeho okolí také stojí za vidění – stěny kaňonů jsou posety políčky i na neuvěřitelných místech.

Jezero Titicaca je také dost známé, ale z bolivijské strany není tolik navštěvované. Město Copacabana s nádhernou katedrálou je oblíbeným dovolenkovým místem Bolivijců i v zimním období, kdy je voda docela ledová. Jeho vzezření je téměř mořské, obzor je ohraničen jen modrou vodou. Na březích je několik rybářských osad a objevili jsme i tradiční rákosový člun, na kterém jsme se podívali k sádkám s pstruhy, kteří jsou nejvýznamnějším produktem této oblasti.

Po krátké pauze v La Pazu jsme se vydali do údolí El Choro, kterým vede stará stezka, před několika staletími opravená Inky, jejichž kamenné dláždění se na mnoha místech zachovalo dodnes. Ze sedla obklopeného ledovci ve výšce 4 800 m n. m. cesta klesá do džungle, takže za 3 dny treku projdete dokonalou změnou klimatu. Krajina se čím dál více zelená a objevují se nové a nové rostliny a bujná vegetace, občas přeletí kolibřík nebo motýl. Celé údolí je součástí národního parku Cotapata.

Na konci trasy leží městečko Coroico, odkud jsme cestou silně připomínající silnici smrti přejeli do Rurrenabaque, brány NP Madidi. Plavba po lodi do hloubi pralesa, procházka kolem mohutných stromů a následná cesta do Pampas del Yacuma, jakéhosi bolivijského safari. Kolem lodě plavali krokodýli, říční delfíni, želvy, na břehu pobíhaly opice nebo kapibary a vzduch byl plný nejrůznějších ptáků, zejména volavek a gigantických čápů jabiru. V blátivé pampě jsme po chvíli usilovného hledání objevili i anakondu.

Poslední zastávka v Bolívii byla diametrálně odlišná: altiplánský národní park Sajama (vyhlášený už v roce 1939) se stejnojmennou nejvyšší horou Bolívie. Původně jsme chtěli navštívit její base camp, ale na první pohled pěkný Circuito turistico v prospektu nás zlákal více. To jsme ještě netušili, že to bude přes 35 km ve výškách 4 500 – 5 000 m n. m. a od rána do noci. Přesto to stálo za to, zdejší krajina je krásná a fotogenická, a navíc velmi málo navštěvovaná, podle velmi neznatelných cest tento okruh mnoho lidí nechodí.

Následně jsme se přesunuli přes hranice do navazujícího chilského NP Lauca, o tom ale zase příště.

Jan Miklín

Více fotografií najdete na webu www.janmiklin.cz, podrobný deník pak na blogu expedition-life.blogspot.com.