Loňské prázdniny, konkrétně od půlky června do konce srpna 2008, jsme s kamarádem strávili v Chile, Bolívii a Peru. Všechny tři země jsou charakteristické krásnou a pestrou krajinou, kde najdeme jak deštné pralesy či mlžnou džungli, tak zasněžené vrcholky šestitisícových And nebo písečné duny pouště Atacama. Ve druhém díle našeho cestopisu se podíváme do Bolívie.
Do Bolívie jsme se přesunuli přes vysoko položený přechod Hito Cajón
v rámci džípové Salar tour. Tato země je zajímavá svou neradostnou
historií, od svého vzniku ztratila více než polovinu původní rozlohy a
mimo jiné i přístup k moři. Dnes se rozkládá na více než 1 milionu
km2, ale žije zde jen necelých 9 milionů obyvatel, kteří jsou z velké
části koncentrovaní v několika největších městech, takže země je
docela pustá.
Našim prvním cílem bylo altipláno – obrovská náhorní plošina,
vyzdvižená dávnými silami do průměrné výšky kolem 3 800 m n. m. a
lemovaná šestitisícovými vrcholy Královské kordillery a sopkami.
Nejdříve jsme navštívili laguny Blanca a Verde pod Licancaburem,
charakteristické svými barvami. Různé barvy těchto slaných jezer jsou
způsobeny vysokou koncentrací minerálů v jejich vodách, u zelené laguny
Verde je to díky arsenu.
 |
 |
Odpoledne jsme projížděli oblastí pestrých kopců plných kovových rud,
nazývanou krajina Salvatora Dalího, přes fumaroly Sol de Maňana směrem
k laguně Colorada, kde byl náš první bolivijský nocleh. Samotná laguna je
zbarvená červeně, což kontrastuje s bílými akumulacemi soli na jejich
březích. V letních měsících bývá plná plameňáků, nicméně zimní
podmínky s nočními mrazy kolem –20 °C je zahnaly do nížiny. Po západu
slunce jsme se aspoň chvíli vydrželi kochat neuvěřitelnou oblohou.
Naprostá tma v širokém okolí umožnila přehlídku několikanásobně
většího množství hvězd, než se podaří zahlédnout odkudkoli
v Evropě.
Druhý den byl první atrakcí Arbol de Piedra, nejslavnější kamenný
hřib, a soustava lagun. Na některých bylo i několik růžových
plameňáků, kteří zde vydrželi zimovat. Noc jsme strávili v solném
hotelu na okraji největšího salaru světa – Salar de Uyuni.
Jeho rozloha je přes 10 000 km2, pro oko tedy nekonečná bílá pláň,
ze které vystupuje několik vulkanických ostrovů, jako je například Isla
Incahuasí porostlý obrovskými kaktusy. Ten byl našim brzoranním cílem,
dokonce jsme zvládli na místo dojet i na východ slunce. Poté následoval
už jen přejezd do Uyuni a návštěva hřbitova vlaků, plného vysloužilých
lokomotiv.
Neuvěřitelně vymrzlým autobusem jsme přejeli do Tupizy – městečka
v krajině, která jakoby z oka vypadla americkému divokému západu. Další
dva dny byly ve znamení treků kaňony, které se vždy změnily z vycházky
na vyčerpávající trasu, naštěstí v obou případech s dobrým koncem.
Mimo město jsme nepotkali jediného turistu, což svědčí o nevelké
známosti tohoto kraje.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Město Potosí bylo v době největší slávy, po objevení bohatých
ložisek stříbra v 16. století, jedním z nejbohatších a největších
měst své doby. Do dnešních dob o tom svědčí množství kostelů a ryze
evropské architektury. Všechno bohatství městu dal Cerro Rico (Bohatá
hora) – z této hory se vytěžilo přes 45 000 tun stříbra a
v současnosti těžba stále pokračuje, i když se už místo stříbra
těží cín a zinek. V dolech zemřelo podle odhadů 4 až 8 milionů lidí,
z velké části otroků. Doly i v dnešní době vypadají silně
středověce, a práce v nich končí po několika letech úmrtím v důsledku
zanesení plic jedovatým prachem. Asi hodinová exkurze v dolech byla jedním
z nejsilnějších zážitků, prach jsme cítili při smrkání ještě
o týden později.
 |
 |
 |
 |
Potosí jsme opustili a přejeli do prakticky hlavního města Bolívie –
La Pazu. Metropole leží v soustavě kaňonů a údolí a je obklopena městem
El Alto, které už přesahuje výšku 4 000 m n. m. Hustý provoz, prudké
stoupání a nadmořská výška dělají z každé procházky lehce
nepříjemnou záležitost. La Paz jsme využili jako základnu k několika
výletům do okolí. Prvním byl aklimatizační výlet na Chacaltayu, kopec
s nejvýše položenou sjezdovkou světa. Ta už ale nefunguje, ledovec
rychle mizí.
Další den jsme na kolech sjeli nejnebezpečnější silnici světa, Camino
del Muerte. Po ukončení provozu (během kterého údajně do roklí spadlo
průměrně 100 aut ročně) se z ní stala turistická atrakce. Sjezd ze
sedla Cumbre (4 670 m n. m.) do mlhy džungle o 1 350 m níž a 65 km dál
je nenáročným způsobem, jak během chvíle poznat několik vegetačních
pásem. Samotná cesta je opravdu impozantní dílo, doslova vytesané do
prudkých svahů. V současnosti je již nahrazena moderní asfaltkou
s jedním pruhem pro každý směr.
Městečko Sorata je východiskem do pohoří Cordillera real, a jeho okolí
také stojí za vidění – stěny kaňonů jsou posety políčky i na
neuvěřitelných místech.
Jezero Titicaca je také dost známé, ale z bolivijské strany není tolik
navštěvované. Město Copacabana s nádhernou katedrálou je oblíbeným
dovolenkovým místem Bolivijců i v zimním období, kdy je voda docela
ledová. Jeho vzezření je téměř mořské, obzor je ohraničen jen modrou
vodou. Na březích je několik rybářských osad a objevili jsme i tradiční
rákosový člun, na kterém jsme se podívali k sádkám s pstruhy, kteří
jsou nejvýznamnějším produktem této oblasti.
Po krátké pauze v La Pazu jsme se vydali do údolí El Choro, kterým vede
stará stezka, před několika staletími opravená Inky, jejichž kamenné
dláždění se na mnoha místech zachovalo dodnes. Ze sedla obklopeného
ledovci ve výšce 4 800 m n. m. cesta klesá do džungle, takže za 3 dny
treku projdete dokonalou změnou klimatu. Krajina se čím dál více zelená a
objevují se nové a nové rostliny a bujná vegetace, občas přeletí
kolibřík nebo motýl. Celé údolí je součástí národního parku
Cotapata.
Na konci trasy leží městečko Coroico, odkud jsme cestou silně
připomínající silnici smrti přejeli do Rurrenabaque, brány NP Madidi.
Plavba po lodi do hloubi pralesa, procházka kolem mohutných stromů a
následná cesta do Pampas del Yacuma, jakéhosi bolivijského safari. Kolem
lodě plavali krokodýli, říční delfíni, želvy, na břehu pobíhaly opice
nebo kapibary a vzduch byl plný nejrůznějších ptáků, zejména volavek a
gigantických čápů jabiru. V blátivé pampě jsme po chvíli usilovného
hledání objevili i anakondu.
 |
 |
 |
 |
Poslední zastávka v Bolívii byla diametrálně odlišná: altiplánský
národní park Sajama (vyhlášený už v roce 1939) se stejnojmennou
nejvyšší horou Bolívie. Původně jsme chtěli navštívit její base camp,
ale na první pohled pěkný Circuito turistico v prospektu nás zlákal více.
To jsme ještě netušili, že to bude přes 35 km ve výškách 4 500 –
5 000 m n. m. a od rána do noci. Přesto to stálo za to, zdejší krajina je
krásná a fotogenická, a navíc velmi málo navštěvovaná, podle velmi
neznatelných cest tento okruh mnoho lidí nechodí.
Následně jsme se přesunuli přes hranice do navazujícího chilského NP
Lauca, o tom ale zase příště.
Jan Miklín
Více fotografií najdete na webu www.janmiklin.cz, podrobný deník pak na
blogu expedition-life.blogspot.com.
