Los Andes: dva a půl měsíce v jižní Americe - díl 2: Bolívie
Loňské prázdniny, konkrétně od půlky června do konce srpna 2008, jsme s kamarádem strávili v Chile, Bolívii a Peru. Všechny tři země jsou charakteristické krásnou a pestrou krajinou, kde najdeme jak deštné pralesy či mlžnou džungli, tak zasněžené vrcholky šestitisícových And nebo písečné duny pouště Atacama. Ve druhém díle našeho cestopisu se podíváme do Bolívie.
Do Bolívie jsme se přesunuli přes vysoko položený přechod Hito Cajón v rámci džípové Salar tour. Tato země je zajímavá svou neradostnou historií, od svého vzniku ztratila více než polovinu původní rozlohy a mimo jiné i přístup k moři. Dnes se rozkládá na více než 1 milionu km2, ale žije zde jen necelých 9 milionů obyvatel, kteří jsou z velké části koncentrovaní v několika největších městech, takže země je docela pustá.
Našim prvním cílem bylo altipláno – obrovská náhorní plošina, vyzdvižená dávnými silami do průměrné výšky kolem 3 800 m n. m. a lemovaná šestitisícovými vrcholy Královské kordillery a sopkami. Nejdříve jsme navštívili laguny Blanca a Verde pod Licancaburem, charakteristické svými barvami. Různé barvy těchto slaných jezer jsou způsobeny vysokou koncentrací minerálů v jejich vodách, u zelené laguny Verde je to díky arsenu.
Odpoledne jsme projížděli oblastí pestrých kopců plných kovových rud, nazývanou krajina Salvatora Dalího, přes fumaroly Sol de Maňana směrem k laguně Colorada, kde byl náš první bolivijský nocleh. Samotná laguna je zbarvená červeně, což kontrastuje s bílými akumulacemi soli na jejich březích. V letních měsících bývá plná plameňáků, nicméně zimní podmínky s nočními mrazy kolem –20 °C je zahnaly do nížiny. Po západu slunce jsme se aspoň chvíli vydrželi kochat neuvěřitelnou oblohou. Naprostá tma v širokém okolí umožnila přehlídku několikanásobně většího množství hvězd, než se podaří zahlédnout odkudkoli v Evropě.
Druhý den byl první atrakcí Arbol de Piedra, nejslavnější kamenný hřib, a soustava lagun. Na některých bylo i několik růžových plameňáků, kteří zde vydrželi zimovat. Noc jsme strávili v solném hotelu na okraji největšího salaru světa – Salar de Uyuni.
Jeho rozloha je přes 10 000 km2, pro oko tedy nekonečná bílá pláň, ze které vystupuje několik vulkanických ostrovů, jako je například Isla Incahuasí porostlý obrovskými kaktusy. Ten byl našim brzoranním cílem, dokonce jsme zvládli na místo dojet i na východ slunce. Poté následoval už jen přejezd do Uyuni a návštěva hřbitova vlaků, plného vysloužilých lokomotiv.
Neuvěřitelně vymrzlým autobusem jsme přejeli do Tupizy – městečka v krajině, která jakoby z oka vypadla americkému divokému západu. Další dva dny byly ve znamení treků kaňony, které se vždy změnily z vycházky na vyčerpávající trasu, naštěstí v obou případech s dobrým koncem. Mimo město jsme nepotkali jediného turistu, což svědčí o nevelké známosti tohoto kraje.
- Předchozí strana
- 1
- 2
- 3
- Další strana
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruRB: pokud je to pro nekoho nuda,tak jej nikdo nenuti se na to divat. To je pro lidi,ktere to zajima - a je jich dost
:-) zasah, potopen. Autorovo slovo je svate. Amen.
fotky nic extra
Líbí, některý fotky fakt povedený...
Nadherna cesta,super komentare,..
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.