Loňské prázdniny, konkrétně od půlky června do konce srpna 2008, jsme s kamarádem strávili v Chile, Bolívii a Peru. Všechny tři země jsou charakteristické krásnou a pestrou krajinou, kde najdeme jak deštné pralesy či mlžnou džungli, tak zasněžené vrcholky šestitisícových And nebo písečné duny pouště Atacama. V našem cestopisu si přiblížíme nejzajímavější místa, přes která vedla naše cesta.
Výchozím bodem bylo chilské hlavní město Santiago, odkud jsme putovali
na sever až do Huarazu a následně peruánské Limy, ze které jsme odlétali
domů. Celkem jsme v autobusech najeli něco přes 8 000 km a bezpočet
kilometrů nachodili pěšky nebo najezdili na kolech.
Santiago de Chile nás přivítalo typickým podzimním počasím. Neustále
drobně mžilo a ulicemi poletovaly opadané listy. Proto jsme se zde
nezdržovali a hned se vydali na sever, přičemž první zastávkou bylo
souměstí Valparaisa a Viňa del Mar. Prvně jmenované město je
nejvýznamnějším chilským přístavem a od moře se zvedá do přilehlých
hor. Jejich vrcholky byly skryty v mlze, což dodávalo pochmurnou atmosféru
plechovým domečkům, postaveným doslova na chůdách po svazích hlubokých
kaňonů. Viňa del Mar leží od Valparaisa coby kamenem dohodil a je to
vyhledávané letovisko. Písčité pláže jsou lemovány panelovou zástavbou,
nicméně mrholení a chlad nás ke koupání nezlákal. Den jsme proto
strávili procházkou po pacifickém pobřeží a přístavu.
 |
 |
 |
 |
Modrá obloha nás přivítala o dalších několik set kilometrů
severněji a dál od moře, v zemědělské krajině kolem města Ovalle. Jeho
největší turistickou atrakcí je Valle del Encanto neboli Údolí kouzel,
nacházející se nedaleko. Časně ráno bylo plné mlhy, která se ve
stoupajícím slunci postupně rozpouštěla. Kromě archeologických nálezů
až několik tisíciletí kultur, které po sobě zanechaly skalní malby a
rytiny – petroglyfy, zde jsou i pěkné vyhlídky na okolní krajinu, plnou
různobarevných políček a zejména vinic, kterým svědčí zdejší suché a
slunečné klima. To se projevuje i ve flóře údolí, kde neustále kvetou
spousty kaktusů.
 |
 |
 |
 |
San Pedro de Atacama – malá vesnička s prašnými cestami, ale spoustou
hotelů, restaurací, suvenýrů a cestovek. Není divu, vždyť je to hlavní
turistické východisko jednak k zajímavostem Atacamské pouště a salaru,
ale také na náhorní plošinu altipláno. Přes davy turistů se i tady dají
podniknout výlety, kde nepotkáte ani živáčka. Jedním z nich byl náš
okruh na vypůjčených kolech, kdy jsme objeli puebla Pukará de Quitor,
Ďáblovu soutěsku nebo krásnou krajinu větrných hřbítků – jardangů.
Bonbónkem na konec bylo světoznámé Valle de la Luna, Měsíční údolí.
Pitoreskní útvary, vymodelované ze sedimentů dávného jezera a solných
krystalů, opravdu působí jako z jiného světa, zvláště při
zapadajícím slunci. To se celé údolí naplní fotografy, které sem
hromadně sváží cestovky.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
O něco dál od San Pedra, v nadmořské výšce přes 4 300 m.n.m.,
leží gejzírové pole El Tatio. Kvůli nejvyšší aktivitě gejzírů se
k nim jezdí při východu slunce, kdy ale teplota klesá na –15 °C. Na
zpáteční cestě se zastavuje v pueblu Machuca, s typickým altiplánským
kostelíkem, jenž je nabílený jen z přední strany. Odpoledne jsme
věnovali vycházce za vesnici, s výhledy na sopky v čele s téměř
šestitisícovým Licancaburem. Průzračný vzduch a nepřítomnost vegetace
klame smysly. Hory vypadají, jakoby se k nim dalo dojít za pár hodin, při
tom jsou desítky až stovky kilometrů daleko.
K laguně Chaxa, obývané několika druhy plameňáků, jsme se dostali
autem s místním meteorologem v dobu, kdy zde nebyl nikdo jiný.
V různobarevné vodě mělké laguny, zaplněné nejrůznějšími solnými
výkvěty, se cachtalo vodní ptactvo a i ti plameňáci kousek nad námi
přeletěli. Z nedalekého Toconaa jsme se podívali i do údolí Jere –
úzkého zeleného hada ovocných stromů, obklopeného suchými skalami.
Další cesta vedla přes hraniční přechod Hito Cajón na pusté
bolivijské altipláno plné lagun mimozemských barev. Tam se podíváme
v dalším pokračování.
Jan Miklín
Více fotografií najdete na webu www.janmiklin.cz, podrobný deník pak na
blogu expedition-life.blogspot.com.
