FotoAparát.cz

Loňské prázdniny, konkrétně od půlky června do konce srpna 2008, jsme s kamarádem strávili v Chile, Bolívii a Peru. Všechny tři země jsou charakteristické krásnou a pestrou krajinou, kde najdeme jak deštné pralesy či mlžnou džungli, tak zasněžené vrcholky šestitisícových And nebo písečné duny pouště Atacama. V našem cestopisu si přiblížíme nejzajímavější místa, přes která vedla naše cesta.

Výchozím bodem bylo chilské hlavní město Santiago, odkud jsme putovali na sever až do Huarazu a následně peruánské Limy, ze které jsme odlétali domů. Celkem jsme v autobusech najeli něco přes 8 000 km a bezpočet kilometrů nachodili pěšky nebo najezdili na kolech.

Santiago de Chile nás přivítalo typickým podzimním počasím. Neustále drobně mžilo a ulicemi poletovaly opadané listy. Proto jsme se zde nezdržovali a hned se vydali na sever, přičemž první zastávkou bylo souměstí Valparaisa a Viňa del Mar. Prvně jmenované město je nejvýznamnějším chilským přístavem a od moře se zvedá do přilehlých hor. Jejich vrcholky byly skryty v mlze, což dodávalo pochmurnou atmosféru plechovým domečkům, postaveným doslova na chůdách po svazích hlubokých kaňonů. Viňa del Mar leží od Valparaisa coby kamenem dohodil a je to vyhledávané letovisko. Písčité pláže jsou lemovány panelovou zástavbou, nicméně mrholení a chlad nás ke koupání nezlákal. Den jsme proto strávili procházkou po pacifickém pobřeží a přístavu.

Modrá obloha nás přivítala o dalších několik set kilometrů severněji a dál od moře, v zemědělské krajině kolem města Ovalle. Jeho největší turistickou atrakcí je Valle del Encanto neboli Údolí kouzel, nacházející se nedaleko. Časně ráno bylo plné mlhy, která se ve stoupajícím slunci postupně rozpouštěla. Kromě archeologických nálezů až několik tisíciletí kultur, které po sobě zanechaly skalní malby a rytiny - petroglyfy, zde jsou i pěkné vyhlídky na okolní krajinu, plnou různobarevných políček a zejména vinic, kterým svědčí zdejší suché a slunečné klima. To se projevuje i ve flóře údolí, kde neustále kvetou spousty kaktusů.

San Pedro de Atacama – malá vesnička s prašnými cestami, ale spoustou hotelů, restaurací, suvenýrů a cestovek. Není divu, vždyť je to hlavní turistické východisko jednak k zajímavostem Atacamské pouště a salaru, ale také na náhorní plošinu altipláno. Přes davy turistů se i tady dají podniknout výlety, kde nepotkáte ani živáčka. Jedním z nich byl náš okruh na vypůjčených kolech, kdy jsme objeli puebla Pukará de Quitor, Ďáblovu soutěsku nebo krásnou krajinu větrných hřbítků – jardangů. Bonbónkem na konec bylo světoznámé Valle de la Luna, Měsíční údolí. Pitoreskní útvary, vymodelované ze sedimentů dávného jezera a solných krystalů, opravdu působí jako z jiného světa, zvláště při zapadajícím slunci. To se celé údolí naplní fotografy, které sem hromadně sváží cestovky.

O něco dál od San Pedra, v nadmořské výšce přes 4 300 m.n.m., leží gejzírové pole El Tatio. Kvůli nejvyšší aktivitě gejzírů se k nim jezdí při východu slunce, kdy ale teplota klesá na -15 °C. Na zpáteční cestě se zastavuje v pueblu Machuca, s typickým altiplánským kostelíkem, jenž je nabílený jen z přední strany. Odpoledne jsme věnovali vycházce za vesnici, s výhledy na sopky v čele s téměř šestitisícovým Licancaburem. Průzračný vzduch a nepřítomnost vegetace klame smysly. Hory vypadají, jakoby se k nim dalo dojít za pár hodin, při tom jsou desítky až stovky kilometrů daleko.

K laguně Chaxa, obývané několika druhy plameňáků, jsme se dostali autem s místním meteorologem v dobu, kdy zde nebyl nikdo jiný. V různobarevné vodě mělké laguny, zaplněné nejrůznějšími solnými výkvěty, se cachtalo vodní ptactvo a i ti plameňáci kousek nad námi přeletěli. Z nedalekého Toconaa jsme se podívali i do údolí Jere – úzkého zeleného hada ovocných stromů, obklopeného suchými skalami.

Další cesta vedla přes hraniční přechod Hito Cajón na pusté bolivijské altipláno plné lagun mimozemských barev. Tam se podíváme v dalším pokračování.

Jan Miklín

Více fotografií najdete na webu www.janmiklin.cz, podrobný deník pak na blogu expedition-life.blogspot.com.