FotoAparát.cz

Přinášíme Vám dokončení fotocestopisu z Náhorního Karabachu. Minule jsme navštívili jeho hlavní město Stěpanakert a místní školu. V druhé části se s Josefem Peterkou podíváme do místní nemocnice a okolních vesnic.

Návštěva nemocnice

Stěpanakertská nemocnice pro mne zůstane zážitkem na celý zbytek života. Vzdáleně se dá přirovnat velikostí k pražské nemocnici v Krči. Před samotnou návštěvou a při vstupu do areálu jsem měl velké obavy, co zde budu vůbec dělat, co budu fotit? Nemocné a nemohoucí pacienty? Jaké budou jejich reakce a reakce obsluhujícího personálu?

První překvapení bylo, že nás vůbec do pokojů a přilehlých prostor pustili. A nejen do pokojů, bez problémů jsem fotil v prostorách JIPu, dá-li se to tak vůbec nazvat. Lékaři, sestry i pacienti byli jako všude milí a vstřícní. A my jsme mohli lovit snímky, jen to cvakalo. Překvapen jsem byl zájmem pacientů o nás. Pacienti a jejich příbuzní nás zvali do pokojů, sdělovali nám svoje problémy a strasti. Byli šťastni, když se o ně mohli podělit a k focení nás doslova přemlouvali.

Po nějaké době nás zastavil na chodbě primář oddělení a pozval nás (asi 5 fotografů, kteří byli v tu dobu pohromadě) do své kanceláře. Ze skříně vytáhl bonboniéru a nezbytné tři lahve alkoholu – vodku, whisky a jednu mě neznámou. Každému nalil podle přání a před přípitkem (jak je známé z většiny ruských a zvláště sovětských filmů) povstal a provedl provolání, proslov, přednášku, nebo něco na ten způsob. Po pár minutách tohoto proslovu bylo možno vyprázdnit obsah sklenek a ty byly zase okamžitě naplněny. Vzhledem k tomu, že nejsem tak úplně zvyklý na dopolední konzumaci alkoholu, zůstal jsem pouze u této sklenky (na rozdíl od některých kolegů). Je zajímavé, že primář se hned po prvním přípitku zeptal na náš radar a na Jana Husa. Bylo vidět, že má přehled, ví co to je Česko a neplete si to Čečenskem. Během neformálního setkání a popíjení se pacienti několikrát snažili vyrušit, ale bez úspěchu. Teprve po hodině s ohledem na narůstající chumel pacientů jsme ukončili toto příjemné a neformální posezení.

Na tomto místě ještě musím poznamenat, že lékařská péče o pacienty v této nemocnici byla na velmi dobré úrovni, ovšem vybavení nemocnice bohužel odpovídalo tvrdé realitě – bylo jednoduché, strohé a dost zastaralé. Na fotografiích je vidět opadaná omítka na pokojích pacientů a na chodbách, elektrická instalace je ve špatném stavu, podlahy rozbité, záchody a koupelny jsou na tom podobně. Podíváte-li se na vybavení prostoru, kde si sestry vaří kávu, nepoznáte, zda to je sesterna, nebo kuchyňka – to hovoří za vše.