Jméno „Náhorní Karabach“ slyšel díky problémům souvisejícím s rozpadem bývalého Sovětského svazu nejspíš každý a média se mu svého času věnovala poměrně dost. Faktem ale zůstává, že o této části zvláštní země se toho stále mnoho neví...
Arménský Náhorní Karabach je hornatá oblast obklopená územím Ázerbajdžánu. Pouze úzká enkláva ve spodní části území jej spojuje s Arménií. Hlavním městem je Stěpanakert. Samostatnou republiku Náhorní Karabach, vyhlášenou Armény, však zatím nikdo neuznal.
Etnické čistky a následná válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem v letech 1988 – 1994 zastavily vývoj v této oblasti na několik desetiletí. Násilí na civilním obyvatelstvu na jedné i druhé straně bylo podle vyprávění účastníků ukrutné. Konflikt nakonec přerostl v regulérní válku s nasazením pravidelných armád (včetně Rudé armády) a hrůzy genocidy jsou patrné dodnes. Vojenské zásahy byly doprovázeny exodem azerských a arménských menšin.
Netroufám si dnes jednoznačně rozhodnout, kdo způsobil tuto tragédii, nenávist a vraždění, neboť každá strana si vysvětluje tyto události po svém. Faktem ale zůstává, že ačkoli válka dávno skončila, vzájemná nenávist přetrvává.
Jako fotograf rád poznávám, dokumentuji a navštěvuji oblasti zapadlé a ne příliš turistické. Mám za sebou Peru, kde jsem už jen silou vůle přelezl sedlo ve výši přes 5000 m n.m., v Bolivii jsem si zaplaval v řece v džungli, nebo projel na kole Fidelovu Kubu, skanzen socialismu do slova a do písmene. Všude jsem se dostal do míst, kam normální turista většinou nedojde. V případě Náhorního Karabachu jsem měl to štěstí, že přišlo pozvání od majitele fotografického časopisu PhotoArt, který se zde narodil, vyrůstal a oblast dokonale znal.
Týdenní výlet začal příletem do Jerevanu a odsud potom menším příjemným autobusem do Stěpanakertu, trasou dlouhou asi 700 km. Cesta do hlavního města byla proložena zastávkami na focení převážně hornaté krajiny. Ubytování ve Stěpanekertu bylo zajištěno v hotelu, odkud jsme denně vyjížděli do okolních vesnic, navštívili jsme místní nemocnici, fotili ve škole a v neposlední řadě jsme se podívali i do výrobny koberců.
Během týdenního cestování po zapadlých vesnicích jsem z části poznal život a zvyky Arménů v těchto oblastech, Ázerbajdžánce jsme nepotkali, byli odsud vystěhováni a zůstaly po nich pouze rozpadlé domy, často vyhozené do povětří, v poloopuštěných vesnicích.
Ve městě Šuši jsem viděl celé bloky vypálených panelových domů a zničených mešit. Setkal jsem se s bídou, ale také s nesmírnou upřímností a pohostinností. Dorozumívání s obyvateli nebylo těžké. Po 50 letech okupace sovětským Ruskem znala většina Arménů ruštinu a my ji měli vypálenu z dob, kdy byla ve škole povinná.
Stěpanakert
Příjemné město, kde je z části panelová výstavba a z části klasické domy, poznamenané špatnou nebo dokonce žádnou údržbou. Zub času a socialismu je znát na každém kroku. Co je nejzajímavější a na první pohled atraktivní, je sušení prádla, zvláště v panelových domech. Ve městě jsou široké ulice, přes které je nataženo lanko do protějšího paneláku a kladkou si podle potřeby přetahujete usušené prádlo sem a tam.
Není-li na druhé straně panelák, postaví se železný stožár, na který se navěsí kladky a vesele se suší dál. Nezažil jsem, jak to vypadá při silném větru, ale to musí být město plné létajícího prádla.
Prodejny jsou na dost nízké úrovni, většina krámků s potravinami je velikosti naší vesnické čekárny na autobus (cca 4×4 m) a zde dostanete vše. Jednu z prodejen jsme navštívili a na přání prodavačů jsem udělal i pár fotek, které se bohužel nepovedly. Fotky z tržnice jsou lepší.
Taková malá epizoda z tržnice. Tržnice není velká, ale když tam vlítne deset fotografů, je velký rozruch a všichni koukají, co se děje. Po chvíli rozruch ustane a dá se fotit, ale na mne to neplatilo. Vzhledem k tomu, že jsem nesymetrický, musel jsem dlouho čekat, než přestali registrovat moji přítomnost, pak jsem v pohodě mohl fotit.
Návštěva školy
Ve Stěpanakertu jsme navštívili i jednu školu. Budova byla zděná a dvoupatrová ve tvaru písmene U, školní dvůr byl uvnitř, venku bylo sportoviště. Byli jsme tam bohužel v době, kdy se už neučilo a rozdávalo se vysvědčení.
Ve vstupní hale mě zaujaly vystavené fotografie mladých Arménců. Byly to fotografie absolventů této školy, kteří jako vojáci padli ve válečném konfliktu v letech 1988 – 1994. Na vybavení školy a stavu prostor školy byl znát nedostatek peněz na údržbu a vybavení, což je ze snímků dobře patrné.
Učitelé a učitelky byli vstřícní a příjemní (o dětech ani nemluvě) a všech deset fotografů, kteří školu navštívili, si to opravdu užilo.
Josef Peterka
30.07.2008