FotoAparát.cz - rádce fotografa

Nedávno jsem v komentáři u jedné fotografie na Galerii Fotoaparátu.cz narazil na názor, že jsou cenné zejména snímky z přírody naší republiky. Fotografie pořízené v ZOO byly pro tohoto fotografa méně hodnotné, stejně tak fotografie zpola ochočených zvířat v tropech. Rád bych tímto článkem ukázal zájemcům, že pořizování fotografií v tropech není zdaleka procházka růžovým sadem a člověk musí obětovat hodně ze své cti.

Pro názornou ukázku, jak některé fotografie vznikaly, využiji snímků kolegy Lumíra Koutníka, který mě na poslední cestě doprovázel. Podle Exif jeho fotografií jsem vybral své záběry, které vznikly v době, kdy se jeho objektiv na chvíli nezaměřoval na okolní faunu.

Do Belize jsem se po třech letech vracel na jisto. Hlavním cílem výpravy bylo fotografování zvířat v přirozeném prostředí. Musím přiznat, že Belize mi při poslední cestě naprosto učarovalo a podobná druhová pestrost zvířat je v našich končinách nevídaná. Primárně jsem se chystal věnovat fotografii volavek, kterých žije v Belize 16 druhů. Kromě pěti se mi podařilo nafotit všechny. Na cestě mě tentokrát doprovázel Lumír Koutník, kterého znáte z Galerie Fotoaparátu.cz. Pojďme se tedy podívat, jak se takové volavky fotí.

Volavky v bažině

Na jihu Belize jsme s Lumírem objevili velmi atraktivní mokřad, který nám přinesl mnohé fotografické úlovky. Aby vůbec nějaké fotky vznikly, bylo zapotřebí se k mokřadu dostat. Správce oblasti nás pustil na téměř dvoukilometrovou dřevěnou lávku, která se line asi metr nad povrchem země. Podle slov správce byl povrch lávky kluzký po nedávných deštích. To, co nás však čekalo, mi na dlouho utkvělo v paměti. Zatíženi 12 kg fotovýbavy jsme na kluzkých prknech předváděli netradiční taneční variace. Místy zábavné, místy zdraví nebezpečné. Po půl hodině jsme doklopýtali na konec lávky, kde nás čekalo nemilé překvapení. Cesta končila ve vodním kanálu, o jehož hloubce jsme mohli jen spekulovat. Jako špatný vtip pak vypadala přivázaná loďka, zpola zaplněná vodou. Z obou stran nás stínila neprostupná vegetace a po ptactvu ani památka. Po krátkém odpočinku jsme ve vegetaci objevili velmi nenápadnou stezku. S hlubokým vzdechem jsme se vydali prozkoumat její tajemství. Zprvu to vypadalo, že cesta bude v porovnání s dřevěnou lávkou mnohem snazší. Ale opak byl pravdou. Houští nepříjemně houstlo a nohy nám nezadržitelně zapadaly do bahnitého terénu. V některých místech jsme museli zapomenout na vzpřímenou chůzi a potupně přesedlat do pozice „kačenky“, kterou nás trýznili učitelé tělocviku. "A ta kačka blátotlačka …", honilo se mi hlavou. Batoh s fototechnikou byl čím dál těžší a bahno čím dál řidší. Pichlavé trní se nám zachytávalo o vše a mnohdy překonalo naše odhodlání vyrazit vpřed, trny se zachycovaly na pár místech a větvička nás vracela zase zpět.

Další půl hodinu jsme se prodírali trny a bahnem, až jsme objevili překrásnou otevřenou lagunu, kde dávají volavky dobrou noc. Aby mohla vzniknout nějaká smysluplná fotka, bylo zapotřebí podstoupit další zkoušku. Nejvíce ptáků se totiž zdržovalo za vodním kanálem, který nás odděloval od zmíněné laguny. A tak jsem se vydal prozkoumat kvalitu bahna na dvou desetimetrových úsecích, které bylo třeba překonat. Bahno do půli lýtek, voda do půli stehen. Výborně, dá se to přejít, když se člověk nezastaví. Konečně jsem byl u laguny, ptáci pochopitelně dávno odlétli. Lehl jsem si na hranici mokřiny, kde bylo jen pevnější bahno, ale bez vody. Následuje nehybné čekání, až se ptáci vrátí na své oblíbené místo. Po hodince se začíná laguna opět plnit ptáky. Zároveň začíná pršet. Nejdříve zvolna, pak více, pak doslova průtrž mračen. Přikryl jsem foťák pláštěnkou a v duchu si říkal: "Děj se vůle boží". Po dešti konečně zůstalo jen zataženo a mohlo vzniknout několik vymodlených fotografií volavek. Smutným detailem bylo, že po dešti jsem už neležel na hranici mokřiny, ale stal jsem se její součástí. Není třeba podrobně popisovat, jak vypadala cesta stejným směrem zpět – dvakrát přes bahnitý kanál, kačenkami v blátě a trní, a pak už po tmě za svitu čelovky na kluzké lávce. Za hodinu trmácení jsme byli u auta. A tak končí jeden fotografický den...

Volavky v moři

Po popsaném dobrodružství se zdálo focení vodního ptactva na Caye Caulker, kam jsme se přesunuli, jako jednoznačně libidová záležitost. Sluníčko, teplá voda karibského moře a písečné pláže, po kterých pobíhají bahňáci. O nich pohovořím později. Na jihu ostrova se nezdržuje příliš turistů, zato si pamatuji z minulé návštěvy, že se tu objevují zajímavé volavky. Přestože vypadají velmi krotce, při vytažení fotoaparátu instinktivně ulétají. Bylo třeba se dostat co nejblíže k volavkám a co nejníže k hladině. Svlékl jsem se do plavek a s fotoaparátem na stativu vstoupil do vody v sandálech. Odpadky, které vyplavilo moře, pokrývají pobřeží a po překonání odpadkového pásu následuje hluboký ponor do bahna. Nikoli do písku, jak jsem si myslel. Každým krokem jsem se bořil hlouběji, až jsem se dopotácel na místo, kde jsem se rozhodl čekat na volavky. Stativ i já jsme se uvelebili v bahně tak, aby byl fotoaparát co nejníže nad hladinou. V moři nastává trochu problém s přílivem a odlivem. Buď se po čase ocitne foťák příliš vysoko nad vodou nebo ve chvíli nepozornosti voda nepozorovaně začne omývat "battery pack". Výšku je tak třeba stále regulovat hlubším ponorem do bahna nebo povytažením stativu. Zároveň je třeba regulovat i ohnutí zad, abyste byli stále fotoaparátem kryti. Po hodině čekání se začnou ptáci opatrně přibližovat a může začít fotografování. Sluníčko se pomalu ubírá k obzoru a je potřeba využít každý paprsek světla.

Když si z vás dělají volavky srandu

Nejhorší situace nastane, když si z vás ptáci přes veškerou námahu začnou dělat srandu. Zamaskoval jsem se na břehu laguny v Crooked Tree, foťák nasměroval tak, abych se vyhnul rušivým větvičkám v popředí a aby volavka modrošedá měla zajímavé vzdálené pozadí. Dvě hodiny se před objektivem neobjevila. Na fotografii je vidět, kde se polovinu tohoto času nacházela. Využil jsem tedy situaci a vyfotil si ostnáka, který konečně docupital od Lumíra až ke mně.

Bahňáci v bažině

Na první pohled je to logické. Kde jinde také hledat bahňáky. Jak se k nim ale dostat? Přece se zase nebudu brodit bahnem ? Ale ano, jinak to nejde. Naštěstí jsou mokřady velmi pulsujícím organismem a vedle volavek se můžete setkat i s drobnými a rychle pobíhajícími ptáky. Loňské léto jsem strávil mnoho hodin čekáním na tyto nenápadné perly mokřadů u našich rybníků. Mile mě překvapilo, když jsem na druhé straně zeměkoule potkal ty samé druhy. Pisily, vodouše a pisíky. Nakonec se mi podařilo některé nafotit a jsem moc rád, že jsem mohl využít výše uvedené strastiplné cesty k laguně a nemusel to absolvovat speciálně jen kvůli bahňákům. Jsou mi svým způsobem života vlastně velmi blízcí.

Bahňáci u moře

Pro fotografování volavek na jihu ostrova Caye Caulker je nejpříhodnější jižní část. Tam je možné při troše sebezapření a trpělivosti pozorovat a vyfotit několik zajímavých druhů. Kamenáčci pestří, kvůli kterým jsem se chtěl na Caye Caulker znovu vrátit, patří také mezi bahňáky a jak jejich druhové jméno napovídá, mezi nejpestřeji zbarvené druhy. Bohužel si vybrali poměrně obydlenou část ostrova. Dlouho se ve mně prala touha nafotit si tyhle ptáčky s nepříjemnostmi spojenými z nechtěného exhibicionismu před turisty. Jakmile se však ptáci v malém hejnu začali koupat, neodolal jsem volání divočiny. Postupně mě opustily kraťasy, sandály a rozum. Před zraky pobavených turistů jsem si lehl do bahnitého dna odkrytého odlivem a s foťákem před hlavou se kousek po kousku plazil směrem ke koupajícím kamenáčkům. Bylo jasné, že o mně vědí a záleží jen na nich, jak blízko mě k sobě pustí. Slaná voda a bahno mě svědily po celém těle, ale pravidelným kousáním do rtů jsem to překonal. Vzniklo pár solidních fotografií, dokud po nedalekém molu nepřešla skupinka turistů. Každý z nich utrousil „sorry“ a tím také ukončili mé snahy o focení kamenáčků. Ptáčci se přesunuli o několik set metrů dále. Mně zůstalo asi 20 fotografií, hlína na celém těle, na tričku a na spodním prádle. Přesunul jsem se na opuštěný jih a vyhlídl si skupinku kormoránů, odpočívajících na kůlech zbylých po starém molu asi 50 metrů od břehu.

Kormoráni

Po tom, co jsem popsal, je myslím již jasné, že je focení ptáků v jejich přirozeném prostředí vykoupeno velkým sebezapřením. Že není možné dojít k všudypřítomné zpola krotké volavce, cvaknout si ji a přemýšlet, co se zbytkem nudného dne. Ani focení kormoránů není nic jednoduchého. Ponořil jsem se s fotoaparátem do vody a jemného bahna (má smysl to pokaždé zmiňovat?) a snažil se od kůlu ke kůlu přiblížit ke skupince 3 kormoránů odpočívajících na konci torza starého mola. Trvalo to zhruba hodinu, než jsem se ke kormoránům přiblížil a zvykl je na svou přítomnost. A tak se stalo, že jsem si vyfotil detail hlavy velmi atraktivního druhu se smaragdovýma očima. Následkem toho byla zimnice, kterou jsem po návratu na břeh nemohl zastavit. Karibské zapadající slunce naštěstí hřeje, a tak po chvíli přestala a kormoráni jsou na snímku.

Nejlíp se fotografuje nádraží.

Jak napsal ve svém slavném románu Jaroslav Hašek. A komu připadá málo atraktivní, může si v Belize vychutnat nehybný majestát stromů druhu Kaway s nepřebernou nabídkou kompozic. Jen je třeba si vzít dlouhé rukávy a nohavice. Lumír trávil večerní siestu preparací 16 miniaturních klíšťat ze svých loktů.

Tím končí mé povídání o druhé cestě za zvířaty Belize. Přeji vám mnoho fotografických zážitků a hodně štěstí při hledání fotografických motivů. Úprava fotek z cesty nějaký čas potrvá, postupně se budou fotky objevovat v mé galerii zde na FA a pochopitelně na mém webu www.orchidej.com nebo www.birdsofbelize.net