Podruhé v Belize aneb jak se fotí poloochočená zvířata

Bahňáci v bažině

Na první pohled je to logické. Kde jinde také hledat bahňáky. Jak se k nim ale dostat? Přece se zase nebudu brodit bahnem ? Ale ano, jinak to nejde. Naštěstí jsou mokřady velmi pulsujícím organismem a vedle volavek se můžete setkat i s drobnými a rychle pobíhajícími ptáky. Loňské léto jsem strávil mnoho hodin čekáním na tyto nenápadné perly mokřadů u našich rybníků. Mile mě překvapilo, když jsem na druhé straně zeměkoule potkal ty samé druhy. Pisily, vodouše a pisíky. Nakonec se mi podařilo některé nafotit a jsem moc rád, že jsem mohl využít výše uvedené strastiplné cesty k laguně a nemusel to absolvovat speciálně jen kvůli bahňákům. Jsou mi svým způsobem života vlastně velmi blízcí.

Bahňáci u moře

Pro fotografování volavek na jihu ostrova Caye Caulker je nejpříhodnější jižní část. Tam je možné při troše sebezapření a trpělivosti pozorovat a vyfotit několik zajímavých druhů. Kamenáčci pestří, kvůli kterým jsem se chtěl na Caye Caulker znovu vrátit, patří také mezi bahňáky a jak jejich druhové jméno napovídá, mezi nejpestřeji zbarvené druhy. Bohužel si vybrali poměrně obydlenou část ostrova. Dlouho se ve mně prala touha nafotit si tyhle ptáčky s nepříjemnostmi spojenými z nechtěného exhibicionismu před turisty. Jakmile se však ptáci v malém hejnu začali koupat, neodolal jsem volání divočiny. Postupně mě opustily kraťasy, sandály a rozum. Před zraky pobavených turistů jsem si lehl do bahnitého dna odkrytého odlivem a s foťákem před hlavou se kousek po kousku plazil směrem ke koupajícím kamenáčkům. Bylo jasné, že o mně vědí a záleží jen na nich, jak blízko mě k sobě pustí. Slaná voda a bahno mě svědily po celém těle, ale pravidelným kousáním do rtů jsem to překonal. Vzniklo pár solidních fotografií, dokud po nedalekém molu nepřešla skupinka turistů. Každý z nich utrousil „sorry“ a tím také ukončili mé snahy o focení kamenáčků. Ptáčci se přesunuli o několik set metrů dále. Mně zůstalo asi 20 fotografií, hlína na celém těle, na tričku a na spodním prádle. Přesunul jsem se na opuštěný jih a vyhlídl si skupinku kormoránů, odpočívajících na kůlech zbylých po starém molu asi 50 metrů od břehu.

Kormoráni

Po tom, co jsem popsal, je myslím již jasné, že je focení ptáků v jejich přirozeném prostředí vykoupeno velkým sebezapřením. Že není možné dojít k všudypřítomné zpola krotké volavce, cvaknout si ji a přemýšlet, co se zbytkem nudného dne. Ani focení kormoránů není nic jednoduchého. Ponořil jsem se s fotoaparátem do vody a jemného bahna (má smysl to pokaždé zmiňovat?) a snažil se od kůlu ke kůlu přiblížit ke skupince 3 kormoránů odpočívajících na konci torza starého mola. Trvalo to zhruba hodinu, než jsem se ke kormoránům přiblížil a zvykl je na svou přítomnost. A tak se stalo, že jsem si vyfotil detail hlavy velmi atraktivního druhu se smaragdovýma očima. Následkem toho byla zimnice, kterou jsem po návratu na břeh nemohl zastavit. Karibské zapadající slunce naštěstí hřeje, a tak po chvíli přestala a kormoráni jsou na snímku.

Nejlíp se fotografuje nádraží.

Jak napsal ve svém slavném románu Jaroslav Hašek. A komu připadá málo atraktivní, může si v Belize vychutnat nehybný majestát stromů druhu Kaway s nepřebernou nabídkou kompozic. Jen je třeba si vzít dlouhé rukávy a nohavice. Lumír trávil večerní siestu preparací 16 miniaturních klíšťat ze svých loktů.

Tím končí mé povídání o druhé cestě za zvířaty Belize. Přeji vám mnoho fotografických zážitků a hodně štěstí při hledání fotografických motivů. Úprava fotek z cesty nějaký čas potrvá, postupně se budou fotky objevovat v mé galerii zde na FA a pochopitelně na mém webu www.orchidej.com nebo www.birdsofbelize.net