Cesta do odlehlých koutů Jižní Afriky - část třetí

S Tomem mem si člověk užije. Vláčí za sebou obrovský kufr plný fotovybavení (3 fotoaparáty a x objektivů), kufr je na kolečkách a v poušti zanechává stopy jako náklaďák. Při návratu se velmi rychle orientujeme. Na toto stopování nepotřebujeme žádného Křováka**. Asi se to naučil v armádě, vynikající pro rychlý ústup. Místní dospěláci se pravděpodobně pěkně vylekali, když nás spatřili, možná si myslí, že přistáli Marťani a chtějí se u nich usadit (tolik máme s sebou krámů). A to netuší, že celý život pracujeme, abychom si ty krámy mohli koupit a pak je musíme oprašovat, všude sebou tahat i na dovolený, spravovat a hádat se o ně při rozvodech. To oni nic nevlastní a mohou se tedy hned přestěhovat, rozvést či prospat celý týden. Mají hlavně čas, čas si užít život, čas na přátele, na hry, na sebe a v hlavě mají úplně čisto. (Nebo si to nějak naivně maluju?) Kulturní šok na obou stranách.

Dovezli jsme s sebou taky pytel pomerančů, které si kluci a holky v klidu mezi sebe rozdělí a hned se do nich pustí. Ve vesničce nevidím ani obchod a tak trocha vitaminů dětem prospěje. V hornaté pouštní krajině se těžko pěstuje cokoliv a cesta do městečka přes hory a doly je dlouhá. V místě trávíme celé odpoledne. Obyvatelé jsou velmi přátelští, patří mezi tzv. Coloured people**. Navštívíme 85letou stařenku v tradiční slaměné chýši, je plná elánu, pořád se směje a s láskou hladí kočičku . Mladí staví jednoduché, malé cihlové domky, vevnitř pár hrnců a prázdno. Všude je relativně čisto, jen láhve od piva či alkoholu se povalují po vesnici, většinou rozbité. Bosé děti se jim bravurně vyhýbají.

Za vesnicí, kam nás děti přivedly (než zmizely ve skalách), na nás koukají první květinky. Hned bych se na ně vrhla, ať už je to sen či realita, ale bohužel, spěcháme zpět do údolí, k hotelu, abychom ještě stihli zase jeden nezapomenutelný západ slunce v Africe. Poslední zamávání a jedeme.

EPILOG: Už se mi o těch kvítkách zdají sny, jako když chodíte po lese a hledáte houby a v noci je máte před očima v přehršlích, tak já mám ty kytky ve snech taky jednu přes druhou, že se mi ani do hlavy už nevejdou.

Praktikálie** Afrikánština – oficiální jazyk J.A.Ru – spolu s angličtinou – je to holandština prvních usedlíků, většinou málo vzdělaných sedláků, bez smyslu pro gramatiku. Jazyk je obohacený slovy z místních černošských jazyků , malajštiny, němčiny, angličtiny, portugalštiny a dokonce i z češtiny. (Slovo “ Robots” znamená světla na křižovatce). Afrikánština dala opět světu jeden neslavně proslulý výraz – Apartheid. Spisovná podoba jazyka vznikala mnohem později, až koncem 19. století. Gramatika i pravopis jsou velmi zjednodušené, vycházejí z hovorové holandštiny (polykání koncovek). Po dobytí Kapska Angličany kolem roku 1800 nabyla na významu angličtina . Stala se jazykem vyšších kruhů – politiků a intelektuálů, afrikánština byla vytlačena na místo druhořadého jazyka nižších vrstev (farmářů a jejich sluhů). Teprve v roce 1920 byla afrikánština oficielně znovuuznaná jako druhý úřední jazyk v tehdejší Jihoafrické Unii (část Britského Commonwealthu). Zajímavé je, že ne angličtina, ale afrikánština je v zemi používaná dodnes jako lingua franca (jazyk na dorozumění mezi různými jazykovymi skupinami ). Afrikánsky mluví kolem 90 % barevných, většina bělochů (>60%) a velká část černochů. Na západě země jsme se minimálně setkávali s lidmi, pro které by afrikánština nebyla mateřskou řečí.
** Coloured neboli Barevní (míšenci). Jsou potomky smíšených vztahů bělochů, Malajců a černochů. Jejich hlavní problém je, že se nemají s kým identifikovat, nepatří ani k bělochům ani k černochům, kteří tvoří 75% obyvatelstva . Existuje tendence tuto skupinu přehlížet. V západních provinciích tvoří Barevní převážnou část obyvatelstva.
** Křovák neboli Bosjesman (=člověk žijící v buši) / San – původní obyvatelé západní jižní Afriky, patří k nejstarším kmenům na světě. Po Kalahari se potulovali už před 100 000 lety v úplné harmonii s okolní přírodou. Jsou menší, štíhlé atletické postavy a mají světle hnědou pleť a šikmé oči. Příchod Evropanů je zastihl v tradičním životě lovců a sběratelů. Jejich jazyk má typické klikající zvuky. Bohužel dnešní osud mnohých Sanů se podobá osudu Indiánů v Americe nebo aboriginals v Austrálii, zdecimovaní bídou a alkoholem si nemohou zvyknout na “moderní” společnost, která jim nemá co nabídnout.

Autorka je holandská fotografka českého původu. Od mládí, které prožila s rodiči v západní Asii, má toulavé boty. Jana miluje autentická místa, ještě neobjevená masovou turistikou. Energii k práci čerpá pobytem na poušti. Pořádá s holandským manželem Paulem mezinárodní foto expedice (JAR, Namibie, Botswana). Zde je link na její portfolio. Můžete ji napsat na její email. Informace o expedicích najdete na www.tsoatsoa.com.