FotoAparát.cz

Jediné nepříjemné překvapení nám Rafiq přichystal při vyjednávání ceny za ubytování. Něco jsme usmlouvali, ale požadovaná částka stejně byla téměř třikrát vyšší než platil kamarád před čtyřmi roky. Nebylo ale divu. Byla totiž nejvyšší sezona a navíc bezpečnostní situace v Kašmíru se ve srovnání s minulostí celkem stabilizovala a do oblasti začalo přijíždět čím dál více turistů i když zatím většinou jen Indů. Cizinců jsem viděl jen pár a my sami jsme Indům sloužili jako jedna z turistických atrakcí. Každou chvíli se s námi chtěla fotit nějaká indická rodina.

Rafiqův hausbót se jmenoval Kingfisher, česky Ledňáček. Ten název není náhodný, jezero Dal je skutečně domovem mnoha ledňáčků. Tito malí ptáčci jsou neuvěřitelně rychlí a obratní. Je fascinující je pozorovat jak dovádí nad jezerem, z ničeho nic se střemhlav pustí dolů, zmizí na chvíli pod hladinou a vynoří se s rybkou v zobáku. Celou atmosféru dokreslují hejna velkých dravých ptáků kroužících vysoko nad jezerem na pozadí hor. Někteří z nich mají dokonce hnízda na střechách hausbótů. Mimochodem, název Kingfisher je v Indii obecně velmi populární. Jmenuje se tak místní pivo, balená voda, nebo třeba aerolinky, se kterými jsme do Kašmíru přiletěli.

Další věcí, která neodmyslitelně patří k místnímu koloritu jsou takzvané šikary. Šikara je dlouhá, štíhlá, většinou žlutá a pěkně nazdobená loďka trochu připomínající benátskou gondolu. Hladinu jezera jich brázdí spousty. Uprostřed šikary je baldachýn a pod ním měkoučké vypolstrované sezení pro cestující. Kormidelník s velkým pádlem sedí na zádi. Rafiq nám domluvil u jednoho svého známého několikahodinovou projížďku a pomohl i vyjednat dobrou cenu. Byl to úžasný zážitek. Seděli jsme si jako králové pěkně ve stínu pod stříškou a pomalu brázdili vody jezera. Po pravé straně jsme měli rušné nábřeží s hlavní třídou a po levé ty nejvýstavnější hausbóty s honosnými a zároveň romantickými jmény na střechách. Naprostou pohodu jen občas narušili obchodníci, kteří se svojí loďkou plnou zboží přirazili k naší šikaře a snažili se nám prodat „zaručeně pravé a nejlepší“ kašmírské zboží. Frčí zejména šafrán, šátky a šperky. Občas byl docela problém je odehnat a vysvětlit jim, že nic nechceme. Náš kormidelník ale brzy pochopil, že opravdu o nic nestojíme a sám obchodníky posílal pryč, ještě než se připojili k naší loďce.

Na jezeře je možné koupit úplně všechno, od zmrzliny přes jídlo třeba až po palivové dříví a plynové bomby. Život se zde prostě odehrává na vodě.... Po chvíli jízdy podél nábřeží naše plavidlo zabočilo do mezery mezi hausbóty, do míst, která nebyla ze břehu vidět. Najednou jsme se ocitli v úplně jiném světě. Staré omšelé hausbóty, z nichž některé vypadaly, že už se sotva drží na hladině. Překvapilo mě, že na jezeře jsou celé čtvrti dřevěných domů. Ty tvoří ulice a náměstíčka, která jsou ale místo dlažbou tvořeny právě vodami jezera. Celé jezero je velmi mělké a domy stojí na pilotech zatlučených do dna. Mezi nimi jsou i plovoucí zahrady, kde místo květin rostou lekníny a dokonce i jakési keře. Spousta domů má v přízemí obchůdky. Před výlohami se zbožím jsou mola, ke kterým stačí s loďkou zajet a pustit se do nákupu. „Ulicemi“ se proplétaly další šikary s návštěvníky města, nebo jen obyčejné loďky místních obyvatel, kteří měli kamsi namířeno, loďky s rybáři, nebo obchodníky majícími naložené velké balíky se zbožím. Leckdy se lodě míjely snad jen o centimetry, ale nikdy se nesrazily, bylo znát, že to místní mají v ruce.

Pro hausbóty a vodní domy je vyhrazena jen určitá část plochy jezera, zbytek tvoří volná hladina. Na šikaře je možné se nechat dovézt až na vzdálený protější břeh, kde stojí bílá mešita Hazratbal, stejně jako několik zahrad v perském stylu, jako například Shalimar Bagh, Nishat Bagh, nebo Chashma Shahi bagh. Všechny byly vybudovány za vlády dynastie muslimských Mughalů. Zahrady jsou plné barevných květin, stromů a vody v podobě kaskád, nebo vodotrysků. Je to velmi populární cíl mnoha turistů i místních lidí, včetně celých školních výprav. To odpoledne bylo dost teplo a děti jen čekaly na pokyn svých učitelů. V zápětí ze sebe strhaly oblečení, vlítly do vody, cachtaly se a dováděly pod malými vodopády a mezi vodotrysky. Celé rodiny posedávaly ve stínu stromů na pěkně udržovaném trávníku a pořádaly pikniky, nebo si jen užívaly volna uprostřed příjemného prostředí.

Daleko od břehů jezera plných vojáků a ve stínu baldachýnu na šikaře brázdící klidné vody jezera, nebo v krásných zahradách, byla iluze ráje na zemi téměř dokonalá. Rád bych věřil, že za čas zmizí všechno násilí, spolu s ním i vojáci a v tomto kouzelném koutě Indie uprostřed hor zůstanou jen milí a usměvaví obyvatelé Kašmíru a lidé, kteří touží objevit zase další kousek světa.

Petr Louženský