SIAM – THAJSKO TROCHU JINAK

Pro ostřílené cestovatele je Thajsko něčím, čím jsou pro gurmána buřty s cibulí. Prostě něco obyčejného, co si může dát vždycky a co ho nemůže nijak překvapit. Do Thajska jezdí davy turistů, kteří v drtivé většině zakotví u pláže, ti dobrodružnější si zaplatí poznávací zájezd...

…, který je zaveze po schématické trase tam, kde bylo tisíce lidí před nimi. K jiné sortě patří lidé, kteří neváhají využít všudypřítomných nabídek k exotických sexuálním hrátkám. Já jsem se do této země vydal s nadějí, že se setkám s některým z 1000 druhů ptáků, 300 druhů savců nebo 300 druhů plazů. Ať už patříte do jakékoli zmíněné skupiny cestovatelů, vězte, že na cestu do této země budete rádi vzpomínat a díky relativní láci se budete chtít časem znovu vrátit. Protože jsem se snažil pojmout cestu trochu jinak než je obvyklé, nazval jsem i tento cestopis SIAM, což je Thajsko trochu jinak (přesněji ještě před 100 lety se tento název používal místo dnešního Thajsko).

PLÁN CESTY

Stejně jako před každou cestou, vybavil jsem se před návštěvou Thajska několika průvodci po Fauně a flóře této země, abych nebyl zaskočen neznámým nebezpečím. Potkám-li tygra, budu vědět, že je konec a nebudu panikařit. Po dlouhém pročítání jsem dospěl ke konečnému itineráři, který by se dal nazvat 3 NEJ THAJSKÉ PŘÍRODY. Zvolil jsem tato místa :

Národní park Khao Yai (nejstarší park v zemi)
Národní park Kaeng Krachan (největší park v zemi)
Národní park Khao Sam Roi Yot (největší mokřad v zemi)

Mezitím jsme se podívali i na historické památky
Bangkok – královský palác
Ayutthaya – staré královské město

Na čtrnáctidenní cestu to bylo až až. Poučen z předešlých cest do tropů jsem zastáncem hesla, že méně je více a znovu se to vyplatilo.

PROBLÉMY S OPTIKOU

První dny našeho pobytu byly frustrující. V pralesích parku Khao Yai jsme viděli velké množství zvířat. Kdykoli jsem se pokusil nějaké zvěčnit, dopadlo to vždycky stejně – strašně. Žádná fotka nebyla ostrá. Zkusil jsem všechny možnosti – vysoké ISO = krátký čas, ale i čas 1/1250 s nepřinášel žádné zlepšení, stativ nepomáhal, série snímků 5sn/sec. Také nic. Propadal jsem zoufalství. Jeleni, opice, exotičtí pěvci se kolem nás proháněli a já fotil a zase to mazal. Když jsme se při výletu do pralesa podél řeky setkali s krokodýlem, srdce se mi rozbušilo. V Thajsku mají zvyk všechno ochutnat a zrovna krokodýli jim chutnají tak, že jsou na pokraji vyhynutí. Existuje jen pár jedinců v odlehlých koutech země. A najednou se vyhříval před námi. První snímky dopadly opět tragicky, začal jsem proklínat všechny svaté i nesvaté. Vždyť to vypadá, jako by ty fotky byly focené přes nějakou clonu, jakoby přes zamlžené okno! A v tom mi to došlo. Sejmul jsem ochranný UV filtr, který jsem před cestou z bezpečnostních důvodů našrouboval na drahý objektiv a CVAK. Krokodýl byl ostrý od hlavy až k patě! Málem jsem omdlel a s úlevou zvěčnil krokodýla snad stokrát. Od té doby byly všechny pořízené snímky jako břitva a přesně v souladu s Murphyho zákony jsme další dny téměř nepotkali jediného živočicha! :-) Proto doporučuji před odjezdem na takovou cestu vyzkoušet nové příslušenství.

SALT LICK ANEB JAK UDĚLAT Z MOTÝLA SLONA

Sůl nad zlato, praví se v jedné pohádce a návštěvníci tropů jistě vědí, že je to do písmene pravda. V tropech jsou místa, která velmi přitahují zvířata. V Africe jsou to slaná jezera, v Peru famózní stěny u řeky Tambopata, kam se slétávají hejna papoušků ara, v Thajsku to jsou vykousané kusy hlíny, kam přicházejí stáda slonů. Všechna tato místa mají jedno společné, je to přítomnost minerálních látek, kterými si zvířata upravují biokulturu v trávidlech. Tato místa jsou známa jako Salt Lick – doslova „solný liz“. Podobná místa lákají i hejna motýlů, kterých se na podobném vhodném minerálním zdroji může shromáždit i několik set kusů. Problémem však zůstává, jak vyfotit v takovém množství jednotlivce. Válel jsem se v polovlhkém bahně asi hodinu na přímém slunci, než se mi podařilo zachytit jednoho z nich. Poprvé v životě se mi potilo i obočí a slaný pot mi tekl do očí (nechtěná rýmovačka). Zábavné na tom bylo, že tento solný extrakt mého těla lákal hejna mušek, pro které jsem se stal Salt Lick já. Po obrovském úsilí se mi podařilo vyfotit několik motýlů. Dalším cílem bylo najít a vyfotit slony. Čekali jsme na ně u Salt Lick pěkných pár hodin, ale stále bylo jasnější, že nám nebude přáno slony na Salt Lick potkat. Cestou zpátky návštěvnickému centru parku Khao Yai jsme si sedli a koupili si něco k jídlu. Trochu nás zarazilo, že se návštěvníci koncentrovali kolem líně protékající říčky. Nakonec mi to nedalo a šel jsem se podívat tím směrem. Byl tam. Asi 20 metrů od nás na druhém břehu říčky ležel na boku slon a velmi hluboce spal. Po hodinách čekání na místě kam pravidelně sloni chodí se nám zjeví v místě, kde se pohybuje nejvíce lidí. Jeden z mnoha paradoxů této země. Bylo něco po poledni a chtěl jsem počkat na příznivější světlo. Šli jsme se projít podél říčky a po hodině se vrátili ke slonovi. Tedy na místo, kde původně byl. Nyní zde byla jen zválená tráva a slon nikde. Za chvíli k nám dorazila kulhavá šedesátiletá sousedka, která nám s radostí oznamovala, že se právě vrátila ze Salt Lick a bylo to úžasné – přišlo tam stádo slonů.

Spolu s dalšími událostmi jsme zjistili, že Příště neexistuje.

PŘÍŠTĚ NEEXISTUJE

Jsou chvíle, kdy si uvědomím, jak pomíjivé může být lidské štěstí. Od návštěvy největšího mokřadu v Thajsku, parku Khao Sam Roi Yot, jsem si sliboval velké množství vodních ptáků a neomezené příležitosti k focení. Do jisté míry to byla pravda. Tento park je, stejně jako všechny ostatní parky v Thajsku, značně rozlehlý. Najít mokřad nebylo vůbec jednoduché a strávili jsme mnoho kilometrů jízdy marným pátráním, kde se největší mokřad nachází. O krásách Thajska existuje mnoho publikací, ale sehnat kvalitní mapu je nadlidský výkon. Konečně jsme v podvečer mokřinu našli (ani mě nepřekvapuje, že je třeba opustit oficiální hranice parku) a viděli jsme opravdu neuvěřitelné množství ptactva. Žel, bylo už dost šero a navíc se ptactvo zdržovalo v uctivé vzdálenosti od nás. S dalekohledem jsme objevili 4 druhy volavek, ledňáčky, slípky. Rozhodli jsme se, že se ráno vrátíme a zaplatíme si výlet loďkou, abychom byli ptactvu na blízku a já mohl udělat nějaké foto. Druhý den jsme jeli už známou trasou, když tu jsme v ranním slunci zahlédli hejno asi sta volavek, jak loví rybky u malé vodní nádrže nedaleko silnice.

Zastavili jsme a pomalu jsem se blížil s foťákem k hejnu. Volavky jako mávnutím proutku odlétly, ale do minuty byly zpátky. Potřeboval jsem zaujmout lepší polohu a to opět volavky vyplašilo. Do minuty byly opět na svém původním stanovišti a pár metrů přede mnou lovily rybky jako o život. Asi půl hodinky jsem v eufórii fotil. Čas nás ale tlačil a my museli jet dál na domluvenou projížďku lodí po mokřadu. Však se sem ještě vrátíme. Natěšený jsem usedl do vratké loďky a ta se pomalu plížila mokřadem. Zprvu uchvacující koberce lotosů se po chvíli staly zdrojem mého zoufalství. Místo toho, abychom se neslyšně blížili k desítkám slípek modrých, bukačů a volavek, loďka se otírala o uschlé listy lotosů, což vydávalo tak intenzivní šustivý zvuk, že všechna ta zvířena před námi prchala v panickém letu. Navíc se do nás začalo silně opírat slunce, takže muka střídala muka. Po hodině a půl jsme byli opět pevnýma nohama na zemi. Ještě že víme, kde se dají volavky potkat. Vrátili jsme se tedy na ranní sídlo volavek, ale tam už nebylo ani pírko. Asi je zbytečné dodávat, že jsme je už další 4 dny nepotkali. Druhý den jsem objevil místo, kde se zdržují vlhy. Bylo jich vidět několik na drátech elektrického vedení. Trvalo opět asi hodinu, než jsem zjistil, že si rády sedají i na strom, který je pro focení mnohem přirozenější. Ve slunečním žáru jsem se k jejich místu přibližoval další hodinu. Krůček za krůčkem jsem se blížil s 2,5 kilovým závažím před očima (rozuměj Nikon D200 s batterypackem, Nikkor AF-S 300/4 s teleconvertorem 1,5× a bleskem). Třásly se mi ruce, když jsem stál konečně asi 3 metry od větvičky, kam si vlhy nosily své úlovky. Nakonec jsem udělal pár fotografií, lístečky stromu však často překrývaly hlavičku nebo zobák. Bylo to vysilující, ale nádherné. Už se to nedalo vydržet, musel jsem ulevit svým rukám a využil jsem této přestávky, abych své drahé polovičce sdělil, že to ještě chvíli potrvá, protože vlhy si sedají přímo přede mě. Odpočatý jsem se na místo vrátil a slon nikde. Jinými slovy, vlhy si našly jiné odpočívadlo a z jejich dalšího focení už nebylo nic. Proto tedy, lidé bděte. Žijte teď a tady. Příště neexistuje.

SETKÁNÍ S VARANY

Nerad bych ve Vás vzbudil dojem, že se mi v Thajsku nic nepodařilo. Tímto článkem jsem Vás nechtěl odradit, ale naopak inspirovat k návštěvě Thajska. Jako milovník plazů jsem se na této cestě dostal do herpetologického nebe. Začalo to v parku Kaeng Krachan, kde jsme potkali mnoho ještěrů a v jeden den i tři hady. Největší z ještěrů, varan, se nám ale dlouho vyhýbal. Viděli jsme ho téměř všude, kde byla voda (jeho anglické jméno Water Monitor Lizard není samoúčelné), ale vždy to bylo setkání s plujícími plazy, nikdy nevystoupili na břeh, abych se mohl kochat jejich majestátnou krásou. Poslední den se mi tento sen splnil. A to v centru Bangkoku v parku Lumphini. Mezi ornitology je tento park známý svou koncentrací ptactva a patří k pravidelným zastávkám na organizovaných tour za ptactvem Thajska. Líně se vinoucí řeka tvoří i výborný biotop pro varany. Loučili jsme se v duchu s Thajskem a v podvečerním čase seděli na okraji říčky. A pak to začalo. Z vody pomalu vylézali varani. Okamžitě jsem se vydal na místo jejich výletu a věděl, že půjde o poslední fotky zvířat. Ulehl jsem na zem, abych získal zajímavější úhel a vzdor špatnému světlu vyfotil pár fotek jako z Jurského parku. Dvoumetroví ještěři se majestátně procházeli po břehu a hledali něco k snědku. Těžko se popisuje sebejistota, se kterou se pohybují. Vědí o své síle a vědí, že jim nikdo neublíží. A já mám ve svém archivu zvířata, o kterých jsem vždycky snil.

JEĎTE VLEVO

Jedním z nejrozumnějších nápadů, který nás na cestě potkal, bylo zapůjčení vozidla. Dostat se do naplánovaných parků veřejnou dopravou je téměř nemožné. Řízení v Thajsku vyžaduje mezinárodní řidičský průkaz a zkušenosti s jízdou po Jižní spojce v Praze. V Thajsku se totiž respektuje jen málo pravidel a důležité je držet se intuice. Pokud Vám připadá, že máte přednost, raději zpomalte a nechte projet VĚTŠÍ vozidlo. Chodci a motocyklisté využívají i protisměr. Motocyklisté přijíždějí na semafory poslední a odjíždějí první. Někdy jich mezi stojícími auty prokličkuje tolik, že nevidíte na semafor, když jich odjíždí většina, byla tam zelená. A hlavně – jeďte vlevo. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvyknul řadit levačkou a místo směrovky nepouštět stěrače. Časem jsem přišel na to, že blinkry tu stejně nepoužívají a na náhlou změnu směru mnohem lépe upozorní právě ty stěrače.

HLAVA TROCHU JINAK

Vedle chrámů přírody jsme navštívili i dva historické chrámy. Před odjezdem do NP Khao Yai jsme strávili jeden den v městě Ayuthaya. Původně to bylo hlavní město starého Siamu a nebýt nájezdu barmánců, bylo by toho k obdivu mnohem více. Mezi tradiční suvenýr z návštěvy chrámových komplexů patří fotografie hlavy Buddhy zarostlé do kmene fíkovníku. Viděl jsem ji snad tisíckrát, ale vždy to byla jen ta hlava. Zajímalo mě, jak vypadá v kontextu s okolím. Nikdy jsem ji neviděl jinak než zepředu. Po chvíli hledání jsme ji objevili a myslím, že stojí za to si ji vyfotit. Výsledek vidíte výše. Mezi příjemné zážitky patří noční návštěva chrámů. Bodové osvětlení vytváří nádhernou atmosféru, takže jsem neodolal a pár snímků si zhotovil. Bylo to poprvé, kdy jsem se na ulici nebál vyjít v noci, natož pak vyndat foťák. V Thajsku jsem se cítil úplně bezpečně (tedy až na situaci, kdy se nám v noci potuloval mručící slon asi dvacet metrů od stanu v parku Kaeng Krachan). Dokonce jsem slyšel historku, že se jeden Čech nechal vzít na motorce na druhý konec města. Když vystoupil, přiběhl uřícený Thajec a v ruce držel objektiv, který cestovateli vypadl z pootevřeného batohu, když nastupoval. Prostě jiný kraj, jiný mrav.

CHRÁM SMARAGDOVÉHO BUDDHY

Druhou významnou památkou, kterou jsme navštívili, byl Královský palác v Bangkoku. Ten se skládá z několika velmi rozdílných staveb mezi nimiž se pyšní Chrám smaragdového Buddhy. Je to jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Thajsku. Smaragdový Buddha je malá soška, která prošla mnoha dobrodružstvími, až byla konečně umístěna na čestné místo na oltáři uvnitř chrámu. Thajci jsou buddhisté a každý den přinášejí k chrámu obětní dary na uctění Buddhy. K základní výbavě patří vonné tyčinky a lotosová poupata. Bylo úžasné pozorovat modlící se buddhisty, takže jsme se s nimi mlčky přesouvali do jiné dimenze myšlení. Tedy alespoň do té chvíle, než strážci památky vyhlásili uzavření chrámu Smaragdového Buddhy. Tedy sošky, kterou jsme neviděli díky pozorování lidí, kteří ji přišli uctít.

KAB KHUN KHÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

Jak je to vlastně s úsměvem místních lidí, díky němuž si země vysloužila přízvisko Země tisíce úsměvů? Možná to bude znít kacířsky, ale podle mých zkušeností je šířka úsměvu a hloubka poklony přímo úměrná blízkosti moře, tedy turistů. Běžní Thajci nebyli nijak zvlášť veselí, byli obtíženi starostmi a lopotou, smradem na tržištích a v ulicích, byli takříkajíc normální. Jakmile jsme se dostali blíže k pobřeží (moře jsme vlastně za celou cestu neviděli), rostl počet turistů a tím i počet úsměvů a spojených rukou s pokornou poklonou. Myslím, že to patří spíše ke ctění dřívějších tradic, že se to čeká a nic nestojí se usmát, když se tím zvýší možnost „dýžka“. Je to jen můj pocit, spousta lidí jezdí právě k moři, takže nepochybuji, že se setkávají jen s usměvavými lidmi. Bílý člověk je zdrojem peněz, a proto i zdrojem úcty. Té si získáte mnohem víc, pokud se naučíte pár vět z místní „hatmatilky“. Ta se velmi úzce pojí s thajskou angličtinou, takže někdy si všimnete až po chvíli, že na vás nemluví thajsky. Řeč thajců je zpěvná a velmi často protahují poslední samohlásku. „Děkuji“ se řekne v přepisu „Kab Khun Khá“, ale běžně uslyšíte spíše „Kb Khááááááááááááá“. Ke konci už jsme byli trochu otrlejší a děkovali jen „khááááááááá“, což bylo něco jako „díkec“.

Zajímavá je i angličtina. Jistě neuškodí znát pár slovíček :
• Ér kondyšon, Ér kondyšon – v pokoji bude patrně i větrák
• Tembáááá, Fótybáááá – stojí to deset nebo čtyřicet báthů
• Boutrajt menybrds – výlet v loďce, která vyplaší všechno ptactvo v okolí

Návštěva Thajska ve mně nechala velmi dobré vzpomínky, i když je to trochu opovrhovaná destinace. Pokud se vyhnete mořskému pobřeží, čeká Vás setkání s mnoha zvířaty. Na naší cestě jsme viděli zoborožce, gibbony, langury, slona, vlhy, volavky, motýly i spoustu atraktivního hmyzu. Byli jsme v odlehlých končinách, kde tak intenzivně voněla přítomnost slonů, že jsme se neodvážili jít dál. Viděli jsme úchvatné chrámy, o kterých nemluví žádný turistický průvodce. Jeli jsme loďkou, lodí, vlakem s dřevěnými lavicemi, klimatizovaným autobusem, pronajatým autem. Zjistili jsme, že existují kopce, na které se při nejlepší vůli nedá autem vyjet. Jinými slovy, prožili jsme Siam, prožili jsme Thajsko trochu jinak. Budiž Vám to inspirací.

Petr Bambousek
www.orchidej.com