SIAM – THAJSKO TROCHU JINAK

HLAVA TROCHU JINAK

Vedle chrámů přírody jsme navštívili i dva historické chrámy. Před odjezdem do NP Khao Yai jsme strávili jeden den v městě Ayuthaya. Původně to bylo hlavní město starého Siamu a nebýt nájezdu barmánců, bylo by toho k obdivu mnohem více. Mezi tradiční suvenýr z návštěvy chrámových komplexů patří fotografie hlavy Buddhy zarostlé do kmene fíkovníku. Viděl jsem ji snad tisíckrát, ale vždy to byla jen ta hlava. Zajímalo mě, jak vypadá v kontextu s okolím. Nikdy jsem ji neviděl jinak než zepředu. Po chvíli hledání jsme ji objevili a myslím, že stojí za to si ji vyfotit. Výsledek vidíte výše. Mezi příjemné zážitky patří noční návštěva chrámů. Bodové osvětlení vytváří nádhernou atmosféru, takže jsem neodolal a pár snímků si zhotovil. Bylo to poprvé, kdy jsem se na ulici nebál vyjít v noci, natož pak vyndat foťák. V Thajsku jsem se cítil úplně bezpečně (tedy až na situaci, kdy se nám v noci potuloval mručící slon asi dvacet metrů od stanu v parku Kaeng Krachan). Dokonce jsem slyšel historku, že se jeden Čech nechal vzít na motorce na druhý konec města. Když vystoupil, přiběhl uřícený Thajec a v ruce držel objektiv, který cestovateli vypadl z pootevřeného batohu, když nastupoval. Prostě jiný kraj, jiný mrav.

CHRÁM SMARAGDOVÉHO BUDDHY

Druhou významnou památkou, kterou jsme navštívili, byl Královský palác v Bangkoku. Ten se skládá z několika velmi rozdílných staveb mezi nimiž se pyšní Chrám smaragdového Buddhy. Je to jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Thajsku. Smaragdový Buddha je malá soška, která prošla mnoha dobrodružstvími, až byla konečně umístěna na čestné místo na oltáři uvnitř chrámu. Thajci jsou buddhisté a každý den přinášejí k chrámu obětní dary na uctění Buddhy. K základní výbavě patří vonné tyčinky a lotosová poupata. Bylo úžasné pozorovat modlící se buddhisty, takže jsme se s nimi mlčky přesouvali do jiné dimenze myšlení. Tedy alespoň do té chvíle, než strážci památky vyhlásili uzavření chrámu Smaragdového Buddhy. Tedy sošky, kterou jsme neviděli díky pozorování lidí, kteří ji přišli uctít.

KAB KHUN KHÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

Jak je to vlastně s úsměvem místních lidí, díky němuž si země vysloužila přízvisko Země tisíce úsměvů? Možná to bude znít kacířsky, ale podle mých zkušeností je šířka úsměvu a hloubka poklony přímo úměrná blízkosti moře, tedy turistů. Běžní Thajci nebyli nijak zvlášť veselí, byli obtíženi starostmi a lopotou, smradem na tržištích a v ulicích, byli takříkajíc normální. Jakmile jsme se dostali blíže k pobřeží (moře jsme vlastně za celou cestu neviděli), rostl počet turistů a tím i počet úsměvů a spojených rukou s pokornou poklonou. Myslím, že to patří spíše ke ctění dřívějších tradic, že se to čeká a nic nestojí se usmát, když se tím zvýší možnost „dýžka“. Je to jen můj pocit, spousta lidí jezdí právě k moři, takže nepochybuji, že se setkávají jen s usměvavými lidmi. Bílý člověk je zdrojem peněz, a proto i zdrojem úcty. Té si získáte mnohem víc, pokud se naučíte pár vět z místní „hatmatilky“. Ta se velmi úzce pojí s thajskou angličtinou, takže někdy si všimnete až po chvíli, že na vás nemluví thajsky. Řeč thajců je zpěvná a velmi často protahují poslední samohlásku. „Děkuji“ se řekne v přepisu „Kab Khun Khá“, ale běžně uslyšíte spíše „Kb Khááááááááááááá“. Ke konci už jsme byli trochu otrlejší a děkovali jen „khááááááááá“, což bylo něco jako „díkec“.

Zajímavá je i angličtina. Jistě neuškodí znát pár slovíček :
• Ér kondyšon, Ér kondyšon – v pokoji bude patrně i větrák
• Tembáááá, Fótybáááá – stojí to deset nebo čtyřicet báthů
• Boutrajt menybrds – výlet v loďce, která vyplaší všechno ptactvo v okolí

Návštěva Thajska ve mně nechala velmi dobré vzpomínky, i když je to trochu opovrhovaná destinace. Pokud se vyhnete mořskému pobřeží, čeká Vás setkání s mnoha zvířaty. Na naší cestě jsme viděli zoborožce, gibbony, langury, slona, vlhy, volavky, motýly i spoustu atraktivního hmyzu. Byli jsme v odlehlých končinách, kde tak intenzivně voněla přítomnost slonů, že jsme se neodvážili jít dál. Viděli jsme úchvatné chrámy, o kterých nemluví žádný turistický průvodce. Jeli jsme loďkou, lodí, vlakem s dřevěnými lavicemi, klimatizovaným autobusem, pronajatým autem. Zjistili jsme, že existují kopce, na které se při nejlepší vůli nedá autem vyjet. Jinými slovy, prožili jsme Siam, prožili jsme Thajsko trochu jinak. Budiž Vám to inspirací.

Petr Bambousek
www.orchidej.com