SIAM – THAJSKO TROCHU JINAK

PŘÍŠTĚ NEEXISTUJE

Jsou chvíle, kdy si uvědomím, jak pomíjivé může být lidské štěstí. Od návštěvy největšího mokřadu v Thajsku, parku Khao Sam Roi Yot, jsem si sliboval velké množství vodních ptáků a neomezené příležitosti k focení. Do jisté míry to byla pravda. Tento park je, stejně jako všechny ostatní parky v Thajsku, značně rozlehlý. Najít mokřad nebylo vůbec jednoduché a strávili jsme mnoho kilometrů jízdy marným pátráním, kde se největší mokřad nachází. O krásách Thajska existuje mnoho publikací, ale sehnat kvalitní mapu je nadlidský výkon. Konečně jsme v podvečer mokřinu našli (ani mě nepřekvapuje, že je třeba opustit oficiální hranice parku) a viděli jsme opravdu neuvěřitelné množství ptactva. Žel, bylo už dost šero a navíc se ptactvo zdržovalo v uctivé vzdálenosti od nás. S dalekohledem jsme objevili 4 druhy volavek, ledňáčky, slípky. Rozhodli jsme se, že se ráno vrátíme a zaplatíme si výlet loďkou, abychom byli ptactvu na blízku a já mohl udělat nějaké foto. Druhý den jsme jeli už známou trasou, když tu jsme v ranním slunci zahlédli hejno asi sta volavek, jak loví rybky u malé vodní nádrže nedaleko silnice.

Zastavili jsme a pomalu jsem se blížil s foťákem k hejnu. Volavky jako mávnutím proutku odlétly, ale do minuty byly zpátky. Potřeboval jsem zaujmout lepší polohu a to opět volavky vyplašilo. Do minuty byly opět na svém původním stanovišti a pár metrů přede mnou lovily rybky jako o život. Asi půl hodinky jsem v eufórii fotil. Čas nás ale tlačil a my museli jet dál na domluvenou projížďku lodí po mokřadu. Však se sem ještě vrátíme. Natěšený jsem usedl do vratké loďky a ta se pomalu plížila mokřadem. Zprvu uchvacující koberce lotosů se po chvíli staly zdrojem mého zoufalství. Místo toho, abychom se neslyšně blížili k desítkám slípek modrých, bukačů a volavek, loďka se otírala o uschlé listy lotosů, což vydávalo tak intenzivní šustivý zvuk, že všechna ta zvířena před námi prchala v panickém letu. Navíc se do nás začalo silně opírat slunce, takže muka střídala muka. Po hodině a půl jsme byli opět pevnýma nohama na zemi. Ještě že víme, kde se dají volavky potkat. Vrátili jsme se tedy na ranní sídlo volavek, ale tam už nebylo ani pírko. Asi je zbytečné dodávat, že jsme je už další 4 dny nepotkali. Druhý den jsem objevil místo, kde se zdržují vlhy. Bylo jich vidět několik na drátech elektrického vedení. Trvalo opět asi hodinu, než jsem zjistil, že si rády sedají i na strom, který je pro focení mnohem přirozenější. Ve slunečním žáru jsem se k jejich místu přibližoval další hodinu. Krůček za krůčkem jsem se blížil s 2,5 kilovým závažím před očima (rozuměj Nikon D200 s batterypackem, Nikkor AF-S 300/4 s teleconvertorem 1,5× a bleskem). Třásly se mi ruce, když jsem stál konečně asi 3 metry od větvičky, kam si vlhy nosily své úlovky. Nakonec jsem udělal pár fotografií, lístečky stromu však často překrývaly hlavičku nebo zobák. Bylo to vysilující, ale nádherné. Už se to nedalo vydržet, musel jsem ulevit svým rukám a využil jsem této přestávky, abych své drahé polovičce sdělil, že to ještě chvíli potrvá, protože vlhy si sedají přímo přede mě. Odpočatý jsem se na místo vrátil a slon nikde. Jinými slovy, vlhy si našly jiné odpočívadlo a z jejich dalšího focení už nebylo nic. Proto tedy, lidé bděte. Žijte teď a tady. Příště neexistuje.

SETKÁNÍ S VARANY

Nerad bych ve Vás vzbudil dojem, že se mi v Thajsku nic nepodařilo. Tímto článkem jsem Vás nechtěl odradit, ale naopak inspirovat k návštěvě Thajska. Jako milovník plazů jsem se na této cestě dostal do herpetologického nebe. Začalo to v parku Kaeng Krachan, kde jsme potkali mnoho ještěrů a v jeden den i tři hady. Největší z ještěrů, varan, se nám ale dlouho vyhýbal. Viděli jsme ho téměř všude, kde byla voda (jeho anglické jméno Water Monitor Lizard není samoúčelné), ale vždy to bylo setkání s plujícími plazy, nikdy nevystoupili na břeh, abych se mohl kochat jejich majestátnou krásou. Poslední den se mi tento sen splnil. A to v centru Bangkoku v parku Lumphini. Mezi ornitology je tento park známý svou koncentrací ptactva a patří k pravidelným zastávkám na organizovaných tour za ptactvem Thajska. Líně se vinoucí řeka tvoří i výborný biotop pro varany. Loučili jsme se v duchu s Thajskem a v podvečerním čase seděli na okraji říčky. A pak to začalo. Z vody pomalu vylézali varani. Okamžitě jsem se vydal na místo jejich výletu a věděl, že půjde o poslední fotky zvířat. Ulehl jsem na zem, abych získal zajímavější úhel a vzdor špatnému světlu vyfotil pár fotek jako z Jurského parku. Dvoumetroví ještěři se majestátně procházeli po břehu a hledali něco k snědku. Těžko se popisuje sebejistota, se kterou se pohybují. Vědí o své síle a vědí, že jim nikdo neublíží. A já mám ve svém archivu zvířata, o kterých jsem vždycky snil.

JEĎTE VLEVO

Jedním z nejrozumnějších nápadů, který nás na cestě potkal, bylo zapůjčení vozidla. Dostat se do naplánovaných parků veřejnou dopravou je téměř nemožné. Řízení v Thajsku vyžaduje mezinárodní řidičský průkaz a zkušenosti s jízdou po Jižní spojce v Praze. V Thajsku se totiž respektuje jen málo pravidel a důležité je držet se intuice. Pokud Vám připadá, že máte přednost, raději zpomalte a nechte projet VĚTŠÍ vozidlo. Chodci a motocyklisté využívají i protisměr. Motocyklisté přijíždějí na semafory poslední a odjíždějí první. Někdy jich mezi stojícími auty prokličkuje tolik, že nevidíte na semafor, když jich odjíždí většina, byla tam zelená. A hlavně – jeďte vlevo. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvyknul řadit levačkou a místo směrovky nepouštět stěrače. Časem jsem přišel na to, že blinkry tu stejně nepoužívají a na náhlou změnu směru mnohem lépe upozorní právě ty stěrače.