Full frame test objektivu Canon EF 135/2L USM

Protože o Canonu EF 135/2L USM bylo již mnoho věcí napsáno v minulém testu a mnoho z nich by se zbytečně opakovalo, zmíníme se v tomto článku jen o těch, na které má přímý vliv použití těla fotoaparátu o velikosti snímače 36×24 mm.

Rozlišení objektivu – MTF 50 v LW/PH

Metodika: jde o laboratorní měření, kterým zjišťujeme rozlišovací schopnost objektivu. Spočívá ve vyfocení speciálního obrazce při rovnoměrném osvětlení. Snímky jsou pak následně zpracovány v počítači a míra rozlišení je uvedena v jednotkách LW/PH neboli „Line Widths per Picture Height“. Číslo tedy udává počet horizontálních čar, které je ještě objektiv schopen vykreslit. Všechny fotografie jsou z formátu RAW převedeny v programu Digital Photo Professional 2.1 a to pouze s minimálním softwarovým doostřením (úroveň 2 z 10). Při vyšší intenzitě doostření by sice bylo dosaženo lepších výsledků, ale zároveň by se rozdíly stávaly méně viditelnými a to rozhodně není pro případné porovnávání objektivů vhodné. Maximální hodnota pro Canon EOS 5D (12,8 Mpx) je přibližně 2600 LW/PH. Jde ale o jakousi „metu snů“, které prakticky žádný objektiv (pokud budeme brát průměr rozlišovací schopnosti uprostřed a na okraji snímku) nemůže dosáhnout a pokud ano, jedná se o objektiv, který je daným rozlišením omezen. Obecně nad 2000 LW/PH považuji výsledky za velmi dobré a nad 2250 LW/PH za vynikající. Více o této metodě si můžete přečíst na stránkách výrobce softwaru www.imatest.com.

Zatímco na formátu čipu APS-C si z obrazu vytvářeného kinofilmovým objektivem „vyřízneme“ lepší středovou část, u FF DSLR takovou možnost nemáme. To se zpravidla projeví vyšší ztrátou ostrosti s měrem k okraji snímku. Canon EF 135/2L USM potvrdil skvělou pověst z předešlé recenze a znovu zaútočil na mety nejvyšší. Na „plné díře“ podává velmi dobrý až vynikající výkon. Po dalším přiclonění až do f8 je kresba na vynikající úrovni. Poté se opět začíná projevovat difrakce, ale oproti Canonu EOS 350D (vlivem fyzicky větších pixelů čipu Canonu EOS 5D) se rozlišení objektivu udržuje na velmi dobré úrovni až po f22. Po maximálním zaclonění (f32) je kresba znovu citelně měkčí a pro velmi náročné použití nevhodná. Rozdíly mezi středem a okrajem snímku se díky většímu senzoru prohloubily, ale i tak jsou pro lidské oko takřka nepostřehnutelné.

Chromatická aberace

Metodika: chromatická aberace je další věc, kterou můžeme přesně změřit na stejném obrazci jako hodnoty rozlišení v LW/PH. Obecně platí, že pokud je menší než 0,5 px, nepředstavuje většinou žádný problém. V rozsahu 0,5 – 1 px ji nevidíme, pokud ji nehledáme. Pokud překročí velikost 1 px, stává se již velkým problémem, protože je jasně viditelná a nad 2 px se už jedná o velmi špatný, ne-li katastrofální, výsledek. Jelikož bývá chromatická aberace problémem hlavně na okrajích snímku, zaměřil jsem se pouze na tuto část. Je nutné si ale uvědomit, že testovací obrazec není focen v nijak extrémních světelných podmínkách a proto může být chromatická aberace v závislosti na světelných podmínkách v terénu mnohem větší.

Větší jednotlivé pixely snímacího čipu mají pozitivní vliv i na rozsah chromatické aberace. Canon EF 135/2L USM podal v laboratorním testu excelentní výkon. Vada nejenže nikdy nepřekročila hranici 0,5 px, ale navíc se na všech clonách pohybovala kolem vynikající hodnoty 0,2 px. Na druhé straně se při nasazení v terénu opět ukázalo, že na extrémních světelných přechodech se jí úplně nevyhneme (viz. ukázkové snímky).

Zkreslení

Zkreslení Canonu EF 135/2L USM na větším formátu senzoru již není zcela nulové. Projevuje se velmi mírné poduškovité zkreslení, které je ovšem natolik nevýrazné, že při reálném fotografování nepředstavuje vážnější problém.

Vinětace

Metodika: normální vinětaci objektivu můžeme velmi dobře demonstrovat na rovnoměrně nasvíceném „puntíkovaném“ obrazci. Všechny snímky jsou vyfoceny s korekcí expozice 0EV a následně bez jakýchkoliv úprav histogramu převedeny do formátu JPG. V počítači je pak v úrovních nastaven bílý bod na střed snímku, čímž je vinětace ještě zvýrazněna pro pohodlnější srovnávání objektivů mezi sebou. Druhou částí je ověření praktické vinětace (úprava snímků je stejná jako u normální vinětace). Hlavní myšlenkou této metody je skutečnost, že v některých žánrech fotografie (např. krajinářská fotografie) se málokdy obejdeme bez použití obroučkových filtrů (např. CPL), filtrových systémů (např. tolik rozšířený Cokin P-systém) nebo obojího naráz. Obecně platí, že s nasazeným klasickým CPL by objektiv neměl vinětovat i pokud se nepohybuje v ultraširokoúhlých ohniscích. U Cokin P-sytému je hlavním kritériem ohnisková vzdálenost 28 mm (EQ pro kinofilm), od které je Cokin P-systém doporučen. Nasazení CPL spolu s Cokin P-systémem je pak už jen jakousi „bonusovou zkouškou“ schopností testovaného objektivu. Ve všech měřeních je držák Cokin P-systému otočen do své nejchoulostivější polohy a to do náklonu cca 45°.

Vinětace je další z vlastností, u kterých dochází po přechodu na větší formát čipu ke zhoršení. Tento fakt se projevil i u testovaného objektivu. Především došlo k nápadnému zvýšení úrovně vinětace na f2, kdy už tento jev působí rušivě (hlavně na jednolitých plochách). Mírná, avšak v praktickém použití nepostřehnutelná, vinětace se projevuje i po zaclonění na f2,8. Na dalších clonách je už vinětace plně pod kontrolou.

V testu praktické vinětace se opakovala situace z APS-C testu. Došlo pouze k nepatrnému zvýšení úrovně vinětace, ale v žádném případě se obroučka nebo držák filtrů nedostaly do záběru. Celkově podal Canon EF 135/2L USM v laboratorním testu vinětace dobrý výkon.

Ostrost v praxi

V reálném nasazení podával testovaný objektiv výsledky více méně shodné s laboratorním měřením. Už na „plnou díru“ je kresba výborná a po přiclonění dosahuje skutečně vynikající úrovně. Na vyšších clonách (nad f8) už dochází k mírnému poklesu ostrosti vlivem difrakce, přičemž na f22 je už kresba relativně měkčí. Při maximálním zaclonění (f32) je ostrost pro náročné použití (stejně jako u Canonu EOS 350D) nevhodná.