Test objektivu Canon EF-S 17-55/2,8 IS USM

Chromatická aberace

Chromatická aberace je další věc, kterou můžeme přesně změřit na stejném obrazci. Obecně platí, že pokud je menší než 0,5 px, nepředstavuje většinou žádný problém. V rozsahu 0,5 – 1 px ji nevidíme, pokud ji nehledáme. Pokud překročí velikost 1 px, stává se již velkým problémem, protože je jasně viditelná a nad 2 px se už jedná o velmi špatný, ne-li katastrofální, výsledek. Jelikož bývá chromatická aberace problémem hlavně na okrajích snímku, zaměřil jsem se pouze na tuto část. (pozn. autora: v terénu může být chromatická aberace v závislosti na světelných podmínkách vyšší!!!).

Obecně se dá říci, že chromatická aberace je spíše slabým místem testovaného objektivu. Zvláště na kratších ohniskových vzdálenostech překračuje hranici 0,5 px a po zaclonění (kromě f4) ještě mírně stoupá a blíží se k hranici 1 px. Na delších ohniskových vzdálenostech je pak dobře kontrolována a to nejlépe na 35 a 55 mm, kde ani jednou nepřekročí hranici 0,5 px.

Zkreslení

Objektiv vykazuje typické zkreslení pro základní zoomy (obr. 5). Na 17 mm vykazuje soudkovité zkreslení, které je ale (u testovaného kusu) mnohem silnější v pravé části snímku. Už na 20 mm se začíná projevovat prakticky neznatelné poduškovité zkreslení, které na delších ohniscích dále zesiluje. Obecně je zkreslení objektivu dobře zvládnuto a až na krátký (částečně i dlouhý) konec nepředstavuje výraznější problém.

Vinětace

Díky tomu, že je objektiv konstruován pro menší velikost čipu než je kinofilmové políčko, vykresluje také menší kruh v rovině čipu. To vede obecně u všech objektivů uzpůsobených formátu čipu APS-C k větší náchylnosti k vinětaci. Bohužel Canon EF-S 17–55/2,8 IS USM „drží partu“ a nutno podotknout, že vinětace je patrně jeho největší slabinou. Na obrázku 6 si můžete prohlédnout výsledky vinětace samotného objektivu. Snímky byly exponovány na 0EV a poté byl softwarově určen (v úrovních) bílý bod na střed snímku pro zvýraznění vinětace. Prakticky se u objektivu stává vinětace problémem hlavně na „plnou díru“ v celém ohniskovém rozsahu, kdy působí dost rušivě na okrajích snímku a je jasně rozeznatelná i mimo jednotvárné plochy. Při f4 je již vinětace výrazně potlačena, ale může se ještě znatelně projevovat na jednolitých plochách (jasná obloha, sníh aj.). Při vyšších clonách je již vinětace prakticky nepozorovatelná. (pozn. autora: Testovaný kus vykazoval nepatrně vyšší vinětaci v pravé části snímku, která však byla při praktickém použití nepozorovatelná – možná spojitost s asymetrickým zkreslením na 17 mm).

Na obrázku 7 si můžete prohlédnout výsledky „praktické vinětace“. Podstatou tohoto měření je skutečnost, že ne vždy se u fotografování obejdeme bez obroučkových filtrů (např. CPL), filtrových systémů (např. tolik rozšířený Cokin P-systém) nebo obojího naráz. Cokin P-systém (klasický držák pro 3 filtry) byl vždy nastaven do své „nejchoulostivější polohy“ a to do sklonu cca 45°. Samotný poměr nejkratší ohniskové vzdálenosti (17 mm / EQ 27 mm) a velikosti filtrového závitu (77 mm) by napovídal, že objektiv nebude mít s touto zkouškou žádné problémy. Bohužel opak je pravdou. S obroučkovým filtrem (CPL B+W) ještě nemá objektiv žádné vážnější problémy. Dochází pouze k velmi mírnému zvýšení úrovně vinětace. Nicméně s nasazeným Cokin P-systémem už jde do tuhého. Až do 28 mm se dostává držák do záběru a prakticky tak znemožňuje jeho použití na kratších ohniscích. Pokud umístíme pod držák Cokin P-systému navíc obroučkový filtr, je situace ještě horší. Pak „opouští“ zorné pole až na 35 mm. Dokonce při záběru na šířku na krátkém konci zasahuje držák do záběru i při své nejvýhodnější (svislé) poloze. Tento výsledek vyznívá u testovaného objektivu – např. u krajinářské fotografie – přímo katastrofálně, uvědomíme-li si na jedné straně, v jaké cenové relaci se objektiv nachází a na druhé straně, že podobným problémem netrpí ani známý setový objektiv Canon EF-S 18–55/3,5–5,6, který má navíc filtrovou obroučku jen 58 mm širokou!

Ovládání v praxi

Obecně lze ovladatelnost a pohotovost objektivu hodnotit jako silnou stránku testovaného objektivu. Díky své robustnosti padne objektiv velmi dobře do ruky a manipulace s ním je velmi pohodlná a intuitivní. Ostření je díky USM technologii velmi rychlé a navíc dává možnost kdykoliv ručně přeostřit na jinou vzdálenost. Pokud spoléháte při „akčním“ focení výhradně na AF, uvítáte mnohem větší plochu úchopu „zoomovacího“ prstence, která vám dovolí velmi dobře kontrolovat ohniskovou vzdálenost. Pokud jste naopak zvyklí rychle ostřit „růčo fůčo“ a mít nastavenou pevnou ohniskovou vzdálenost, může vám řešení ovládacích prstenců přijít méně pohodlné. To je ovšem silně individuální věc a nelze ji proto počítat jako výhodu či nevýhodu. Jedinou výtku bych měl k občasným chybám AF, kdy objektiv zaostřil do jiného místa, než indikovaly AF body v hledáčku (více níže).

Velmi příjemnou věcí je zabudovaný stabilizátor obrazu. Neexistuje metoda, kterou by se dala přesně změřit jeho účinnost, a proto mohu předat jen mé subjektivní dojmy. A subjektivně říkám, že jde o hodně platnou věc! Zejména při špatných světelných podmínkách, kdy můžete využít vyšší clony pro lepší kresbu (hloubku ostrosti) nebo naopak nižší citlivosti ISO pro menší šum, nebo při fotografování z ruky uvítáte tohoto pomocníka.

Ostrost v praxi

To, že údaje o ostrosti získané ve „sterilních“ laboratorních podmínkách a při praktickém použití se mohou dost lišit, se projevilo při focení testovací scény (obr. 8). Dosažená ostrost na jednotlivých snímcích přibližně odpovídá naměřeným hodnotám v laboratoři až na dva případy. Tím prvním je kresba na 28 mm při nižších clonách, kde vychází mnohem hůře než při laboratorním měření. Jelikož byly snímky pořizovány expozičními časy v intervalu 1/80 – 1/4000 sekundy, prakticky v bezvětří, z pevného stativu (Manfrotto 055 ProB), pomocí dálkové spouště a s předsklopením zrcadla, můžeme takřka s jistotou vyloučit pohybovou neostrost. Logickým vysvětlením se tedy zdála chyba v AF, ke které občas docházelo (viz výše). Tuto domněnku poté potvrdilo laboratorní měření, které vyloučilo chybu v optické soustavě, a jiné snímky v podobném ohniskovém rozsahu (viz ukázkové snímky). Chybně zaostřené výřezy jsem ponechal záměrně pro ukázku, jakým způsobem může případná chyba v AF poškodit výslednou kvalitu snímku. V druhém případě si dlouhý konec 55 mm získává zpět svou reputaci lepší úrovní kresby, než která byla naměřena laboratorně.

Chování v protisvětle

U chování v protisvětle by nás měly zajímat hlavně dvě věci – ztráta kontrastu při přímém dopadu světla do objektivu a výskyt reflexů („prasátek“). Na obrázku 9 si můžete prohlédnout rozdíl mezi snímkem se sluncem v záběru a po jeho zakrytí tak, aby do objektivu nešly žádné sluneční paprsky. Na snímcích je vidět, že žádná jasně viditelná ztráta kontrastu v přímém protisvětle se nekoná. V tomto směru si objektiv vede opravdu výborně! Naproti tomu můžeme sledovat relativně častý výskyt drobných „prasátek“, které se seřazují do linie. Při jednom zdroji světla (v tomto případě slunce) nepředstavují nijak velký problém a v případě potřeby je lze relativně snadno vyretušovat. Větší problém s reflexy ovšem nastává v případě, kdy máme zdrojů světla více (např. fotografie nočního města; obr. 10). V takovém případě vzniká „prasátek“ mnohem větší množství, které už může být problém ze snímku odstranit. Obrázek 10 si můžete stáhnout v plném rozlišení.