FotoAparát.cz

Ve dvanáctém pokračování o osobnostech naší FotoGalerie, se tentokrát setkáme s Taťánou Havlíčkovou. Její osobitá a vyprofilovaná tvorba balancuje na hraně fotografie a grafiky. Těžko říct, zda ještě jde o fotografii, či už se jedná o grafiku, nicméně výsledná díla jsou mimořádně přitažlivá a jistě si najdou své obdivovatele i mezi klasickými fotografy.

Ahoj Taťáno, ani ty se nevyhneš mému úvodnímu dotazníku. Řekni mi i našim čtenářům, kdo vlastně jsi v běžném životě, čím se živíš a tak …

Kdo jsem? Normální ženská, co jí letos bude 46 let. Světlo světa jsem spatřila v Ostravě, kde jsem prožila také své dětství. Po absolvování základní školy jsem však toto město opustila. Vlastně už natrvalo. Hlavně proto, že za své povolání jsem si vybrala práci s koňmi a tak jsem putovala za nimi. Učila jsem se v Šale a pět let jsem ještě nadále působila v chovu koní na Slovensku. Na Moravu jsem se pak vrátila, opět ke koním. Jak jinak… Koně mě provází mým životem a doufám, že tomu jinak nebude. V současné době, po doplnění patřičného vzdělání, se živím jako učitelka odborného výcviku v oboru Chovatel koní a jezdec. Miluji přírodu, takže pěší turistika patří k mým zálibám. Naštěstí mám partu velmi dobrých přítelkyň, se kterými prozkoumáváme krásy nejen naší vlasti. Kolo, kino, divadlo, hudba a dobrá kniha také přispívají k příjemným prožitkům mého života.

Jaká byla tvoje cesta k fotografii a fotografování ?

Tak nějak se mi zdá, že co jsem začala vnímat svět, tak se tam vždy objevoval nějaký fotoaparát nebo i kamera. Otec hodně fotil, natáčel, promítal. Byl to jeho koníček, jinak pracoval jako záchranář v dolech. Matka fotila také, ale nevzpomínám si na nic jiného, než na rodinné záběry. Tedy nic uměleckého v oblasti fotografie. Malovala ale olejem. Živila se jako aranžérka. Pamatuji si, jak vybarvovala černobílé fotografie, v té době barevné nebyly tak běžné. Pár jich doma mám. Měla na to takové malé, vodové a prý jedovaté barvičky. Takže cosi asi bude geneticky zakódováno …

A jaký byl tvůj fotografický vývoj, čím jsi začínala ?

Asi tak ve dvanácti letech jsem absolvovala první pokusy s máminým Ljubitělem. Dodnes ho mám doma. Na učňáku fungoval fotokroužek a tak jsem se tam také přihlásila. Naučila jsem se pracovat v temné komoře a často si s úsměvem vzpomenu na tanky, do kterých jsme se učili navíjet filmy k vyvolání. Později jsem fotokroužek dětí z obce, kde jsem pracovala, vedla. Mám velké množství fotografií koní, ale je fakt, že nikdy jsem nijak nepřemýšlela o nějaké kompozici apod. Prostě jsem jen fotila. Jakmile mi nastaly mateřské povinnosti, pak už to byly jen fotky do rodinného alba. Vždy jsem ale ráda kreslila a malovala olejem. Myslím, že i proto se ráda věnuji grafice, mám k ní zřejmě blíž než k fotografování. Víc mě láká to, když vidím vznik obrazu. Doufám, že můj fotografický vývoj bude pokračovat dál. Poněvadž teprve teď a to i díky FA a lidem, se kterými jsem se zde seznámila, začínám více o své práci přemýšlet.

Co tě tak zaujalo na tvorbě na hraně fotografie a grafiky, že teď v tvé tvorbě převažuje ?

Nemůžu tvrdit, že bych někdy přemýšlela o tom, že budu dělat grafiku, či fotografiku. V podstatě o ní vůbec nic nevím. Zdá se mi, že k tomu přicházím jak slepý k houslím. Nějak samo se mi to nabízí. Je to, jako když vejdeš do dveří, abys poznal co je v místnosti a zjistíš, že jsou tam další dveře do dalších neprobádaných a zajímavých komnat. A tak to funguje stále. Stále mám pocit, že nacházím nové nástroje a nové možnosti. Je to asi i vidět na tom, co vkládám do galerie. Chvíli mě baví experimentovat třeba s těmi obdélníkovými tvary, co jsem vršila na sebe. Předtím jsem měla kytičkové období, pak jsem zase sáhla do knihovny pro starou knihu o znameních a magii a vznikala další témata. Takže, kde je ta hrana, fakt nevím a nevím, jak moc a zda ji překračuji či nikoliv. Často se mi stává, že původní fotografii tak moc předělám, že nikdo už nepozná z čeho jsem to vytvořila. Pak těžko obhajuji, že je obrázek vytvořen z fotografie. Ale za základ mi vždy slouží jedna nebo i více fotek. Ani nepoužívám cizí záběry, jen to, co jsem sama nafotila. Pro mě je ale abstraktní tvorba velmi příjemným relaxem a cítím se při ní dobře. Dát průchod své fantazii je přece velmi příjemné. Uspokojuje mě hrát si z tvary, strukturami a barvami. Celá má tvorba fotografiky je ale jistě i o tom, že mám moc ráda práci s počítačem. Dokonce tolik, že jsem ručně nemalovala už několik let. Proto tedy u mě převažuje více fotomalování. Normální, reálné snímky pořizuji také hodně, ale pouze pro potřeby tvorby webu. Dokumentuji akce a pořizuji fotografie koní, převážně v zootechnickém postoji.

Dlouho jsem váhal, jak tvůj osobitý styl nazvat, že by fotografika ?

No jo … To je těžké. Já opravdu nevím … Jsem přece amatér, postrádající jakékoliv vzdělání ve fotografii. Klasické, či umělecké. Sama raději volím slovo obraz než fotka. Teď mně napadlo … "FOTOBRAZ" …

Asi to bude taky hodně náročné na zpracování a dokonalou znalost grafických programů ?

Hmmm … Mně to nepřijde náročné. Ale jen asi proto, že mě to baví a nikdo na mě netlačí. Dokonale neumím vůbec nic, stále mám pocit, že je se co učit. Náročnost tu bude snad jen časová. Dokončení některého obrázku mi trvá i několik dní. Jiné mi trčí v adresáři „rozmalované“ a nevím, co s tím. To, že jsem je nevyhodila do koše, je jen díky jejich zajímavým strukturám a já cítím, že z toho „něco“ bude. Čekám na nápad. To je asi nejtěžší, vystihnout v obraze to, co vystihnout chceš. O čem chceš, aby vypovídal. Někdy si zase jen tak tvaruji fotografie a vrstvím a téma se nabídne samo. Je to různé, stejně tak, jako když maluješ obraz. Druhý den to vidíš jinýma očima a tak na tom pracuješ dál, dokud si nejsi jistý, že tak to chceš. Že takto to bude, ať si říká kdo chce, co chce … Vystačím si s Photoshopem. Je to mohutný nástroj a skrývá spoustu možností. Jen na ně přijít.

Co technika ? Čím vlastně fotíš ?

Momentálně Canon PowerShot A80. Mýdlová krabička, jak už ho někdo nazval … Takže jak vidíš, žádný pořádný fotograf opravdu nejsem. Ale stačí mi bohatě na to, abych si pořídila „materiál“ k fotografice. Jde mi hlavně o struktury a detaily, tak často volím makro.

Mě osobně dost mrzí, že někteří kolegové tento typ tvorby silně odmítají a to často dokonce s až agresivním odsuzováním. Podle mě trocha tolerance nikdy neškodí a i takový styl do FotoGalerie rozhodně patří. Navíc může být příjemným zpestřením tradičních fotografických žánrů. Jaký je tvůj názor na tuto problematiku ?

Mě to mrzí taky, ačkoliv je mi jasné, že někteří lidé už prostě takoví jsou. Najdou si prostě cíl. Byli, jsou a budou se na serverech vyskytovat. Vždy mi vadila pýcha a arogance. A komu ne, že ? Bohužel v úkrytu za monitorem agrese sílí. Lidé si dovolí víc, než kdyby měli problému čelit v reálu. Z očí do očí se situace řeší hůře. Mám také názor, že lidé vyzrálí a vyrovnaní, nepotřebují ventilovat agresi na své okolí. To jsou známé věci a není třeba se o tom rozepisovat. Mám pocit, že kdyby lidé, vystavující grafiku, měli nízké hodnocení za svou tvorbu, nikdo by je nenapadal. Jestli se mýlím, ať mi to někdo vyvrátí. Na svůj názor má právo každý, ale slušnost bychom měli zachovat v každém případě. To nás přece učili už ve školce, jak píše Fulghum … Naštěstí jsou na FA mnozí příjemní lidé, kteří převáží tuto menšinu a díky jim za to. Za to, že neztratili slušnost, takt, toleranci, pochopení. Za to, že umí slušně vyjádřit i to, že se jim tvorba nelíbí a neoslovuje je.

A co jiné fotografické obory, věnuješ se i jiným kategoriím?

Fotím přírodu na našich turistických výpravách a jak už jsem se zmínila, dokumentuji chovatelské akce. Za prioritu ale považuji tvorbu fotografiky, kde mám pocit, že jsem stále ve vývoji. Sama nevím, kam to směřuje. Neuškodilo by mi více se vzdělávat v klasice. Hodně mě oslovuje černobílá fotografie. Takže kdo ví, kam mě cesty osudu dovedou …

Co plánuješ do budoucna ?

Moc nemiluji plánování. Alespoň ne dlouhodobé. Život je plný nečekaných zvratů a tak se přikláním k názoru, že žít se má dnes. Takže neplánuji nic zvláštního. Život mám ráda a nechávám ho plout. Vychutnávám věci příjemné a na ty horší se snažím rychle zapomenout. Naštěstí se umím přizpůsobovat situacím. V tvorbě fotografiky mám ale v plánu se zdokonalovat …

A co takhle nějaká výstava ?

Zatím nevím. Zatím se jen rozkoukávám, jak to dělají jiní. Že bych měla vystavovat já, na to jsem nikdy nepomyslela. I když na toto téma otázky dostávám. Stále mám pocit, že na to nejsem ještě dostatečně „hotová“. Uvidíme, co čas přinese.

Jak tvého koníčka vnímá tvá rodina a přátelé ?

Ti, co o tom ví, mi fandí. Alespoň to tak vypadá. Mám dospělou dceru a syna a často jim výtvory ukazuji, než je odešlu na server. Zajímá mě jejich názor. Něco se jim líbí, něco zase nechápou a tvrdí, že je to pro ně těžké. Něco mají vyvolané ve velkém formátu na vystavení na zeď. Občas mi trpělivě postojí i modelem. Mí nefotící přátelé navštěvují FA, podívat se, co je nového. A našemu psovi a kočce je to fuk …

Co by jsi závěrem poradila případným dalším zájemcům o fotografiku ?

Hlavně je to musí bavit. To je nejlepší poháněč k sebezdokonalování. Zkoušet a zkoušet. Já si k počítači sedám každý den, ale to neznamená, že vždy něco vytvořím. Hodně obrázků vymažu. Nijak mě to netrápí, je to cvičení. Pokud zájemce o fotografiku bude tato činnost bavit, není ani co radit. Každý si najde svůj styl, za kterým si bude stát. Hlavně nic a nikoho nekopírovat. Zůstat sám sebou. Některé zákonitosti se ale musí dodržovat. Převážně kompozice. Ta je velmi důležitá. Stejně jako u fotografie klasické. Bez kompozice je obraz ve zmatku. Ten pak oku nelahodí. Zřejmě je ale jednodušší se naučit techniku fotografování a přitom mít kvalitní fotoaparát, než se naučit grafiku. Asi. Nechci nijak podceňovat umění fotografů. Každou vrstvu, kterou použiji, tvaruji, barvím, gumuji, proháním přes filtry a křivky, ostřím apod. S myší pracuji jako s tužkou a se štětcem. Nikdy tedy nevěřte tomu, že stačí zmáčknout čudlík na klávesnici a je hotovo. Kdyby mi někdo řekl, abych udělala ještě jednou úplně stejný obrázek, už by to nešlo. Jednak si už ani nepamatuji, co vše jsem použila k jeho vytvoření a také už určitě nebudu mít stejné rozpoložení duše a náladu, se kterou jsem ho vytvořila. Případným zájemcům o fotografiku přeji hodně dobrých nápadů a při její tvorbě spoustu trpělivosti.

Taťáno, moc ti děkuji za velmi příjemný i poučný rozhovor za celou naši redakci FotoAparát.cz a také za naše čtenáře. Do života i do další tvorby ti držím pěsti a kromě štěstí přeji i ono veledůležité DOBRÉ SVĚTLO.

Michal Kupsa

Ve druhé části rozhovoru najdete ukázku typické tvorby dnes zpovídané autorky.