Full frame v tropech střední Ameriky

Ovládni svůj stroj

Na úvod přiznávám, že budu v této kapitole zaujatý pozorovatel. Již dva roky pravidelně používám Canon EOS 20D, proto když jsem vzal do ruky 5D, radostí jsem se pousmál. Ovládání bylo ve všech ohledech totožné. Ne jak před rokem, když jsem měl na testování Canon EOS 1D Mk II a kvůli ovládání jsem si skoro nezafotil (nezaměňovat s „nezatestoval“). Stále to příjemné zadní kolečko, kterým snadno měníte expozici a pohybujete se v menu. Ideální je i joystick pro změnu AF bodu s fotoaparátem přiloženým k oku. Přes to, že už jsem držel v ruce hodně fotoaparátů, jeví se mi tento systém jako nejlepší. Velice příjemným překvapení je zobrazování změny ISO v hledáčku fotoaparátu, kdy při změně nemusíte fotoaparát dávat od hlavy. To sice už nedělám ani u 20D (který je bez zobrazování změny), ale pro běžného uživatele by to byl problém.
Vzpomínám si, jak jeden účastník mého kostarického workshopu měnil ISO na svém 1D Mk II. Bez použití obou rukou a alespoň třech prstů to není možné, navíc o současném držení fotoaparátu u oka se můžete nechat jenom zdát. Možná vám to připadá jako blbost, ale nejsme v ateliéru a pod oblačnou oblohou se světelné podmínky neustále mění. Pokud máte jako já ve většině případu manuálně nastavenou expozici, snadnou změnu ISO ihned oceníte. O tom ještě níže.
Ještě větším přínosem je velikost hledáčku. Možná si řeknete, to mi lepší fotku neudělá, ale v tom se mýlíte. Tím, že budete mít fotografovanou scénu názornější, docílíte zejména při manuálním zaostřování (makrofotografie) přesnějších výsledků, především při minimálních clonách. Nemohu zapomenou na ten první pocit při přiložení 5D k oku, kdy jako by se mi otvíral nový svět. O to smutnější je pak návrat ke klíčové dírce mého 20D…

Zaostřit a rychle

Jednou z nejdůležitějších vlastností při focení volně žijících zvířat je u fotoaparátu rychlost zaostřování. Zejména jsou-li hlavním objektem vašeho zájmu drobní létající ptáci – kolibříci. I v tom obstál fotoaparát na jedničku, ačkoli pro podobné věci není primárně určen. Zjistil jsem, že je AF při vybraném centrálním bodu rychlejší než při použití shodně nastaveného 20D. Fotografování letovek kolibříků bylo testováno s několika objektivy. Nejlépe se mi pak pracovalo s objektivem Canon EF 200/2,8 L USM s TC Canon 2×, obrovskou výhodou této kombinace je minimální zaostřitelná vzdálenost 1,5 m. Kolibřík má často pouze 4 cm, proto je důležité se k němu dostat co nejblíže.
Po přečtení několika diskuzí a testu od Michala Kupsy jsem měl trochu obavy z nevhodného uspořádání zaostřovacích bodů. Všechny jsou těsně „nahňácány“ ve středu obrazu. Při zaostřování u 20D vždy kloubovým voličem u hledáčku volím zaostřovací bod, kterým pak ostřím. Nejlepší při fotografování ptáků na výšku je ten krajní, nikdo nechce mít ostré břicho ptáka a hlavu mimo hloubku ostrosti.
U 5D to nebyl problém především z toho důvodu, že fotograf zvířat vždy chtě nechtě kalkuluje s tím, že kompozici (výřez) upraví až následně v počítači, obrazových informací je k tomu dost. To neplatí u fotografování krajiny širokoúhlým objektivem. Tam však ve většině případu ostřím manuálně.

Jenom tři snímky za vteřinu

Když jsem před odletem o testování (a vážném uvažování o koupi) mluvil s podobně zaměřenými fotografy, každý mě ihned upozornil na to, že 5D umí exponovat pouze tři snímky za vteřinu. Je to málo? Nebo to i při vážnější práci stačí? Popravdě řečeno, v té chvíli jsem nedokázal odpovědět.
Po 14 dnech focení, mohu říci, že to takový problém není. Proč mít třeba pět totožných záběrů? To platí v případě focení letovek kolibříků, kteří budou mít na každém snímku zobrazena křídla stejně. Tady bude možná můj kolega z kostarického focení odporovat, vybírat nejhezčího kolibříka ze série 8 snímku pořízenými s 1D Mark II má své kouzlo.
Trochu jiná situace nastala při focení cachtání rybáků. Na většině záběrů mají hlavu pod vodou, ačkoli ji vždy na zlomek vteřiny vynořili. Ano, kdyby 5D uměl těch snímku alespoň pět, bylo by to příjemnější. Na druhou stranu příjemná je série snímku ve formátu RAW, které je možné kontinuálně za sebou vyfotit. Jejich počet je devět (používám CF karty SanDisk Extreme III velikostí 1 a 2 GB), to mě nelimitovalo nikdy.
Tak velký problém ty pouhé tři snímky tedy nejsou. Jako větší vadu vidím absenci vestavěného blesku. Argument, že profesionální zrcadlovka nepotřebuje vestavěný blesk neberu. Jsou situace, kdy vestavěný blesk odvede lepší práci než externí a to i v případě makrofotografie. Navíc, během posledních dvou cest do Kostariky jsem vždy externí blesk zničil, je dobré mít zálohu v podobě vestavěného. A to třeba i v případě, že baterie v externím blesku dojdou a nebudete mít záložní.

Stmívá se, no a co

Největší přednost fotoaparátu popíši na příhodě z pozdně odpoledního fotografování v botanické zahradě La Paz, kam se na květy stahují kolibříci z celého okolí sopky Poas. Už se stmívalo, ale kolibříci stále přilétali nasávat sladký nektar. Začínal jsem na ISO 320 při manuálně nastavené expozici (f/5,6, čas 1/200) a manuálně nastaveném blesku (- 1 EV). Tzn. s přibývající tmou jsem pouze po cca 10 minutách zvyšoval ISO. Byl jsem tak ponořen do focení, že při změně ISO z 1250 na 1600 jsem ani nepřemýšlel o použitelnosti výsledků. O to více jsem byl překvapen minimální přítomností šumu na pořízených fotkách při prohlížení na počítači. Šum tam prostě není a když ano, tak jsou to pouze takové jemné krupičky v barvě, která tam má být.
Podobnou zkušenost mám i z pralesa, kde jsem se musel vzhledem k charakteru křídel jistého druhu motýla (průhledná, jak z igelitu) vyhnout použití makroblesku a použít vysoké ISO 1000, fotografie jsou dobře použitelné pro tisk a to bez jakéhokoli SW odšumění. U ISO 1250 mám trochu pocit, že se ztrácí detaily ve snímku, bohužel nyní už nemohu ověřit, zda náhodou na aparátu nebyla nastavena nějaká redukce šumu.

Z teleobjektivu širokáč

Traumatizující zážitek při práci s fotoaparátem s FF čipem přichází při použití dlouhého teleobjektivu u focení zvířat. Zapomeňte na to, že vám ohnisko 400mm fotografované zvíře přiblíží dostatečně. Pohled do hledáčku je v porovnání s čipem APS-C děsivý. K volavce vám oproti zvyklostem chybí ještě desítky metrů, takže přibližování se prodlouží o více jak půl hodiny. Na druhou stranu, když se dostanete do její blízkosti, máte při dobře exponovaném záběru a použití kvalitního monofokálního objektivu jistotu, že jste po technické stránce dostali to nejlepší, co jste mohli získat. Zejména při použití kvalitního objektivu „lezou“ z fotoaparátu neuvěřitelné věci – fotografie s mnoha detaily.
Asi hlavním důvodem proč bych Canon EOS 5D velice rád natrvalo uvítal ve svém fotobatohu je použití širokoúhlého objektivu (Canon 17–40/4 L) při fotografování krajiny. Mám rád fotografie s výrazným popředím a širokým záběrem okolní krajiny a právě tady jsem si ohnisko 17mm opravdu užil. Velice cenné je navýšení obrazových informací. Na fotoaparátech formátu APS-C, není u širokáčů ostrost a zobrazení detailů ideální. Snímky z 5D jsou při použití širokoúhlého objektivu čistší a přirozeně ostré. Nejlépe to lze pozorovat při zobrazení trávy a větví proti obloze. Tolik diskutované měknutí obrazu v rozích snímku, jako problém rozhodně nevidím, je to shodné jako u analogové zrcadlovky.
Problémem, to se ale dalo čekat, je vinětace polarizačního filtru Hoya (ne slim) i při vysokých clonách, tmavé růžky lze však při zpracování snadno odstranit. Nepochopitelnější je odpudivá vinětace teleobjektivu 400/5,6 při použití TC Kenko 1,5× (otevřená clona), tady už je to problém veliký. Zbavit se jí snadno nelze a doporučuji zmíněnou kombinaci nepoužívat.