Full frame v tropech střední Ameriky

Když formát APS-C nestačí

Určitě to není tím, že by mi fotoaparáty typu 20D (30D) nestačily rozlišením snímače. I když musím přiznat, že při fotografování zvířat bych ocenil možnost dělání větších výřezů pro úpravu kompozice. Zvolit ideální kompozici při focení divokého zvířete je obvykle to poslední, na co během těch několika vteřin myslím. Je to spíše určením. Jsou situace, kdy sáhnu raději po formátu plného kinofilmového políčka. Třeba při fotografování krajiny, aby širokoúhlý objektiv byl bez kompromisů opravdu širokoúhlý, aby při makrofotografii byla při malé cloně hloubka ostrosti opravdu malá. Navíc jsou okolnosti, kdy i na zvířata bude 5D vhodnější, než jeho „menší bráška“ 20D. To v případě nutnosti použití vysokých ISO. Pro fotografa přírody, který má v hledáčku zájmu krajinu, makrofotografii hmyzu a rostlin a především fotografování volně žijících zvířat, může být vhodná kombinace fotoaparátu s cropem 1,6× a právě plného formátu. A to zejména při nutnosti hledání druhého těla, v případě používání monofokálních objektivů, nebo nezbytnosti mít na cestách záložní fotoaparát.

Do deště, bahna a k moři

Budu se opakovat. U Canon EOS 5D opět platí, ačkoli svým zpracování povrchu těla není fotoaparát určen k profesionálnímu nasazení v terénu jako řada 1D, že vydrží hrubé zacházení také. Ostatně stejně jako amatérské plastové zrcadlovky. Přestože na svých cestách v tropech potkávám hodně majitelů zrcadlovek nižších tříd, nikomu se fotoaparát na dešti nebo ve vlhku nepoškodil. Už v roce 2003 jsem měl s Canon EOS 300D při měsíční cestě na jachtě podobnou zkušenost.
S tímto vědomím jsem k používání 5D přistupoval. Nevzpomínám si na situaci, kdybych vzhledem k okolnostem nefotil, abych fotoaparát nepoškodil. Snad pouze jednou v rezervaci Cano Negro jsem při focení kajmanů nešel se sluneční clonou zcela na hladinu řeky, jak jsem jindy zvyklý, ale zůstal tělem fotoaparátu a objektivem výše, protože na malé kymácející se lodi jsem stabilní rozhodně nebyl. Naopak častý kostarický odpolední déšť nebyl pro 5D žádným nebezpečím. Při méně intenzivním dešti jsem nechal fotoaparát volně zkrápět a jen když začalo opravdu lít, balil jsem celou sestavu do potravinové folie. To však zejména kvůli externímu blesku, který je v silném dešti tím nejzranitelnějším prvkem. V pohodě jsem tak mohl i na dešti fotografovat nasávající kolibříky, protože právě za deště jsou kolibříci nejaktivnější.

Vědomě jsem riskoval i při realizování záběru, nad kterým jsem před provedení přemýšlel několik hodin. Tolik jsem chtěl vyfotit delší expozicí vlnu tříštící se o ohlazený šutr na pobřeží se zakomponovanou oblohou na obzoru. Obnášelo to stát se stavivem a ohniskem 17mm přímo nad kamenem a čekat na správný šplouch. Nakonec se to podařilo. Ze středu fotografie vystřelují paprsky tříštící se vlny. Na dalším snímku v sérii už stéká po polarizačním filtru slaná voda, takže další focení mohlo následovat až po dvou hodinách, po dokonalém vyschnutí a vyčištění PL filtru na slunci. To jak jsem po expozici vypadal já a Canon EOS 5D nemusím popisovat.
Na druhou stranu jsem rád, že jsem nemohl ověřit mechanickou odolnost těla po pádu. V minulosti jsem už zažil dva hrůzostrašně vypadající pády svého 20D, kdy jedinou škodou bylo vždy vylomení externího blesku ze sáněk blesku. Lze očekávat, že 5D by se při podobných nehodách choval podobně, protože jeho zpracování povrchu těla je podobné.

Projekční plátno fotoaparátu

Ihned po prvním kontaktu s tělem fotoaparátu je zřejmé, že je mohutnější než jeho poloprofesionální bratříčci 20D a 30D. Ačkoli na svých cestách preferuji spíše lehká těla fotoaparátu, na 5D jsem si zvykl rychle. A to zejména díky velkému vykrojení na pogumovaném gripu. Drží se tak mnohem lépe než 20D.
Na druhou stranu plnou váhu aparátu jsem pocítil při fotografování motýlů v rezervaci Monteverde, kdy jsem v jedné ruce držel 5D (s makroobjektivem Canon 100/2,8 a makrobleskem) a v druhé ruce v úhlu 90° zábleskové trubice od makroblesku. Po hodině už jsem fotil pouze se zatnutými zuby se silnou bolestí zápěstí, o které jsem věděl ještě příští den. Nebyl jsem sám, mezi kolegy jsme pak hovořili o takzvaném „fotografickém zápěstí“ (obdoba tenisového loktu).
Velice příjemnou předností fotoaparátu je veliký displej na zadní straně fotoaparátu. Na tomto „projekčním plátně“ lze snadno rozhodnout, zda exponovaný snímek zůstane na kartě nebo ne. U tohoto fotoaparátu je to mnohem důležitější než u jiného. Soubory formátu RAW mají velikost okolo 12 MB, takže paměťová karta se velice rychle plní. Na mazání snímků je v pralese příjemné přítmí, na displeji je vidět každý detail.

Kde je ta zásuvka

Jedním z nejdůležitějších kritérií při volbě digitální zrcadlovky na daleké cesty je výdrž baterie. Ne vždy je možnost najít vhodnou a funkční zásuvku, proto každý ocení fotoaparát, kde se o zbývající energii nemusí starat. U digitálních zrcadlovek Canon to platí a Canon EOS 5D to při intenzivním focením potvrdil. Baterie jsem během 14 dní dobíjel pouze jednou. Obrovskou výhodou pro majitele těl 20D, 30D a 5D je to, že fotoaparáty používají stejný akumulátor, takže můžete s kolegy bez potíží měnit.
Ocenit se musí i to, že nabití trvá pouze 1–2 hodiny, protože na podobných cestách máte spotřebičů více. Mnoho však není volných zásuvek a to zejména v případě, že cestujete s více fotografy. O možnosti použití rozdvojek samozřejmě vím, ale v Kostarice jsem se setkal s problémy. Ne každá redukce se všemi myslitelnými kolíky plní to, co má.
Používání bateriového gripu se mi u 5D z tohoto pohledu jeví jako zbytečné. Energie je dost, tak v případě, že jde o každý gram, je možné ho nechat doma. Jeho používání oceníte třeba v případě drobnějších zrcadlovek. Lépe se pak drží. Jediným momentem, kdy bych grip opravdu ocenil, bylo focení rybáků v leže s fotoaparátem otočeným na výšku. Nemusel bych držet fotoaparát tak krkolomně.