Pákistánské obrázky II
BAS… A BAS, BAS
Pákistán je mužská společnost. I ve velkých městech je na ulicích vidět mnohem víc mužů než žen, z nichž malá část chodí zcela zahalená a větší část si zakrývá alespoň vlasy lehkým šálem dupata. Evropanka na ulici i tak "pozápadnělého" města, jako je Islámábád, je velkou kuriozitou, a čím menší město nebo odlehlejší oblast, tím je pozornost, kterou mezi místními muži vzbuzuje, větší.
Baltistán, Skardu |
Páňdžáb, směr Sargodha |
Rada je jednoduchá - chovat se normálně, nedělat nic, co by se dalo vykládat jako výzva, ale nebýt zbytečně strnulá a nepřirozená - úsměv nic nezkazí. V případě, že si někdo začne dovolovat víc, než se sluší, funguje slovo "bas" - dost - pro větší důraz zopakované dvakrát, v krajním případě dost hlasitě na to, aby to slyšeli kolemstojící muži. Ti už sami srovnají do patřičných mezí dotyčného, jenž se je pokusil překročit.
Páňdžáb, Sargodha
Za samozřejmost považuji kdekoli oblečení odpovídající místním zvyklostem - tedy žádné krátké kalhoty/sukně, velké výstřihy, trička na ramínka, ale to snad zná každý, kdo do podobných oblastí cestuje. Zakrývat si hlavu jsem nikde nemusela. Místní i v těch nejtradičnějších oblastech respektovali, že "jsem odjinud".
Pozor je třeba si dávat na zákaz jakéhokoli tělesného kontaktu mezi dospělými osobami opačného pohlaví na veřejnosti. Zatímco je všude naprosto běžné potkat muže držící se za ruce a při setkání se vroucně objímající a líbající, je naprosto nemyslitelné, aby se drželi za ruku manželé, natož nesezdané dvojice.
V oblastech na severu Pákistánu, zvlášť pak v severozápadních kmenových územích, mě průvodce varoval, ať jsem na ulici hodně opatrná a hlídám si, jestli při focení nelezu do cesty projíždějícímu autu. "Oni se ti nevyhnou, tady si musí dávat pozor chodci a já bych tě strhnout nemohl. Tady na tebe nesmím sáhnout ani omylem, vůbec nechci vědět, co by se dělo, pro ně jsem cizinec i já," vysvětloval mi Hasan pocházející z Karáčí, tedy z opačného konce Pákistánu.
Severní kmenové oblasti
Při přejezdech z místa na místo je ideální vlastní auto s řidičem. Při nočních přejezdech mě zaskočilo, že řidiči nepřepínají dálková světla a při potkávání se navzájem problikávají, aby se ujistili, že se vidí. Po dvou hodinách z toho docela nesnesitelně bolí oči, jak to zvládají ti řidiči, vůbec netuším.
Alternativou jsou minibusy, do kterých se vejde až dvanáct osob - na každou sedačku vhodnou tak pro dva běžně rostlé lidi se namačkají čtyři cestující. Výhodou bylo, že coby žena jsem měla automaticky nárok na sedačku sama pro sebe - za což moje ne zrovna krátké nohy následujících sedm hodin vděčně děkovaly osudu.
Spolehlivě fungují vnitrostátní letecké linky provozované (pozor, zrada) paralelně pákistánskými aerolinkami a pákistánskou armádou. Zjistila jsem to ve chvíli, kdy mě letištní autobus zavezl před maskovaný vojenský nákladní fokker, ve kterém jsem hodinový přelet absolvovala se čtyřicítkou Pákistánců na síťové sedačce, s padákem za hlavou, bez okýnek a klimatizace. Start s tímhle malým letadlem skoro není poznat, o dost tvrdší je přistání - podezírala jsem pilota, že si prostě vyhlídne přistávací dráhu a z výšky na ni letadlo upustí.
Severní kmenové oblasti
Na co jsem si musela docela zvykat, jsou některé odlišné hygienické a estetické návyky. Teď tedy nemám na mysli tradiční šlapkové záchodky, na které jsem zvyklá už nějakou dobu a v těchto oblastech je používám radši než "západní" sedátkové. Spíš poněkud disgustující zvyk většiny Pákistánců neustále popotahovat, protože kapesníky se ke smrkání příliš nepoužívají.
Na ulici jsem to chápala, při jednání s finančním manažerem velké společnosti vystudovaným v zahraničí a vládnoucím dokonalou angličtinou mě to dost zaskočilo - stejně jako hlasité mlaskání, které tentýž manažer spustil nad večerní hostinou v luxusním hotelu. To byla chvíle, kdy mi výjimečně vůbec nevadilo, že je právě ramadán, protože se tím snížil počet denních jídel, která Pákistánci milují, a k nimž tak rádi zvou hosty.
Severní kmenové oblasti
Ovšem ještě o něco víc jsem si musela zvyknout na úslužnost k cizincům, místy hraničící s nesnesitelnou devótností. Platí to v turistických oblastech, kterým jsem se pokud možno vyhýbala, ale hlavně na letištích a v hotelech, kterým jsem se vyhnout jednoduše nemohla.
První šok jsem zažila už po příletu do Láhauru, kde mě cestou na záchodky předběhla drobná Pákistánka v modrých šatech, otevřela mi dveře kabinky, otřela papírem prkénko a podala čistou ruličku papíru. Jakmile jsem vyšla ven, pustila mi vodu, zmáčkla dávkovač mýdla a než jsem si stihla umýt ruce, máchla rukou pod sušákem, aby byl pěkně zahřátý, až si půjdu sušit dlaně. Bylo mi pěkně trapně a v duchu jsem si opakovala: Tak takhle to vypadá, když se memsahib vrací na rodnou plantáž v Západní Indii.
Severní kmenové oblasti
Stejné zkušenosti jsem pak měla v pětihvězdičkovém hotelu v Rávalpindí, kde byl široko daleko nejrychlejší internet. Přestože jsem v něm nebydlela, směla jsem přijít kdykoli a za směšnou částku odesílat texty, audionahrávky i fotky - a ještě se mě pravidelně chodil hotelový manažer ptát, jestli mi něco nechybí.
Tahle úslužnost ale měla i opačnou stránku, která mi usnadnila loučení s Pákistánem. Stejný scénář - ženička v modrém, otevřené dveře, otřené prkénko, puštěná voda atd. - se opakoval při odletu na letišti v Rávalpindí. S jediným rozdílem: Při placení kávy v bufetu o chvíli později jsem zjistila, že si ta usměvavá paní posloužila dvaceti dolary z peněženky v batohu, který jsem - ukolébaná blízkostí letadla směr domů - nechala odložený vedle umyvadla.
Autorka je redaktorka ČTK.
Hodnocení
Článek má 13 hodnocení, průměr je 1.3.
Komentáře
Zdravím
kinemak
Ahoj.
Milan
Dana tam byla jako reportérka (nikoli FOTOreportérka) a musela odvést nějakou práci. Tohle je vlastně jen taková (co se fotografií týká) spíše bokovka. Já byl v Keni na vlastní pěst, v podstatě "dovolená". Takže já měl podstatně víc času a hlavně, focení byl důvod proč jsem tam jel. Ale souhlasím s tím, že kdyby to (focení) byla její hlavní práce, tak by to jistě dopadlo lépe. viz Danina galerie. To jen na vysvětlenou. Čímž zároveň reaguju na některé, eufemisticky řečeno, nemístné komentáře pod prvním dílem.
Zůstávám i nadále v dokonalé úctě
-Caminante-
dekuji,
Pavel
S pozdravem
Jiří Neuschl
Nebylo tohle poslední povídání, že ne?
VOJTa
http://converter.cz/tabulky/richterova-stupnice.htm
:o))) J.Č
Standa
P.S. Pro ty co se tak rozplyvaji nad tim, ze holka byla sama v cizine, mam jednu smutnou zpravu. Neni to neobvykly jev. Mnohdy je vetsi hrdinstvi prejit magistalu nad konem. Ani odjet do pakistanu neni o moc slozitejsi, nez si koupit letenku. Sam jsem si pripadal take jako hrdina, kdyz jsem byl v Kasmiru nebo Etiopii a ejhle.... fotilo se mi tam jak v Lipnici nad Sazavou. presto si jen vezmete batoh a tradaaaaaa.
A to proc tam jedu, neni podstatny. Podstatne je to, co je ted a tady prede mnou. Nebo mam byt pysny na Bretislava z Ouklab, ktery kdyby chtel, tak by psal jak Verne?
možná jsem to napsal trochu kostrbatě, takže: napsal jsem svuj příspěvek proto, že mně nas.alo jak se v I díle mnozí do Dany naváželi. Právě proto, že vím, že udělat kvalitní dokumentární/reportážní fotku je docela kumšt i v tak "fotogenickém a atraktivním" prostředí jako streetkids jistě jsou. Dana musela odvést nějakou práci a nemohla se detailně zabývat nějakým tématem (pokud se Dani mýlím, opravě mně pls) Já na rozdíl od ní, měl času o dost více a dělal jsem to ve svém volnéím čase, tudíž žádný stres. Pokud by to byl její úkol, věřím, že by ty fotky vypadaly lépe. Viz její galerie.
s úctou -caminante-
Ohanet se tim, ze je media prijala, je detinske.
Dana
Škoda, že nemáme stejná kritéria i na naše policisty. Zkuste s nimi promluvit anglicky a budete se divit.
Jinak příjemný článek.
http://digiarena.zive.cz/Casopis-DIGIfoto/DIGIfoto-82006-v-prodeji/sc-80-sr-1-a-3884/default.aspx
P.S. jak z clanku vyplyva, i on tam byl pro neco jineho a ne kvuli FOTOreportazi.
Také jsem se prokousala komentáři a nebudu je hodnotit. Jen řeknu, že já mám problém fotit lidi v tuzemsku, kde není ani jazyková bariéra, ani rozdíl kultur. Natož něco jako ramadán!
Děkuji a pomyslně smekám...