Pákistánské obrázky II

BAS… A BAS, BAS

Pákistán je mužská společnost. I ve velkých městech je na ulicích vidět mnohem víc mužů než žen, z nichž malá část chodí zcela zahalená a větší část si zakrývá alespoň vlasy lehkým šálem dupata. Evropanka na ulici i tak „pozápadnělého“ města, jako je Islámábád, je velkou kuriozitou, a čím menší město nebo odlehlejší oblast, tím je pozornost, kterou mezi místními muži vzbuzuje, větší.

Rada je jednoduchá – chovat se normálně, nedělat nic, co by se dalo vykládat jako výzva, ale nebýt zbytečně strnulá a nepřirozená – úsměv nic nezkazí. V případě, že si někdo začne dovolovat víc, než se sluší, funguje slovo „bas“ – dost – pro větší důraz zopakované dvakrát, v krajním případě dost hlasitě na to, aby to slyšeli kolemstojící muži. Ti už sami srovnají do patřičných mezí dotyčného, jenž se je pokusil překročit.

Za samozřejmost považuji kdekoli oblečení odpovídající místním zvyklostem – tedy žádné krátké kalhoty/sukně, velké výstřihy, trička na ramínka, ale to snad zná každý, kdo do podobných oblastí cestuje. Zakrývat si hlavu jsem nikde nemusela. Místní i v těch nejtradičnějších oblastech respektovali, že „jsem odjinud“.

Pozor je třeba si dávat na zákaz jakéhokoli tělesného kontaktu mezi dospělými osobami opačného pohlaví na veřejnosti. Zatímco je všude naprosto běžné potkat muže držící se za ruce a při setkání se vroucně objímající a líbající, je naprosto nemyslitelné, aby se drželi za ruku manželé, natož nesezdané dvojice.

V oblastech na severu Pákistánu, zvlášť pak v severozápadních kmenových územích, mě průvodce varoval, ať jsem na ulici hodně opatrná a hlídám si, jestli při focení nelezu do cesty projíždějícímu autu. „Oni se ti nevyhnou, tady si musí dávat pozor chodci a já bych tě strhnout nemohl. Tady na tebe nesmím sáhnout ani omylem, vůbec nechci vědět, co by se dělo, pro ně jsem cizinec i já,“ vysvětloval mi Hasan pocházející z Karáčí, tedy z opačného konce Pákistánu.

Při přejezdech z místa na místo je ideální vlastní auto s řidičem. Při nočních přejezdech mě zaskočilo, že řidiči nepřepínají dálková světla a při potkávání se navzájem problikávají, aby se ujistili, že se vidí. Po dvou hodinách z toho docela nesnesitelně bolí oči, jak to zvládají ti řidiči, vůbec netuším.

Alternativou jsou minibusy, do kterých se vejde až dvanáct osob – na každou sedačku vhodnou tak pro dva běžně rostlé lidi se namačkají čtyři cestující. Výhodou bylo, že coby žena jsem měla automaticky nárok na sedačku sama pro sebe – za což moje ne zrovna krátké nohy následujících sedm hodin vděčně děkovaly osudu.

Spolehlivě fungují vnitrostátní letecké linky provozované (pozor, zrada) paralelně pákistánskými aerolinkami a pákistánskou armádou. Zjistila jsem to ve chvíli, kdy mě letištní autobus zavezl před maskovaný vojenský nákladní fokker, ve kterém jsem hodinový přelet absolvovala se čtyřicítkou Pákistánců na síťové sedačce, s padákem za hlavou, bez okýnek a klimatizace. Start s tímhle malým letadlem skoro není poznat, o dost tvrdší je přistání – podezírala jsem pilota, že si prostě vyhlídne přistávací dráhu a z výšky na ni letadlo upustí.

Na co jsem si musela docela zvykat, jsou některé odlišné hygienické a estetické návyky. Teď tedy nemám na mysli tradiční šlapkové záchodky, na které jsem zvyklá už nějakou dobu a v těchto oblastech je používám radši než „západní“ sedátkové. Spíš poněkud disgustující zvyk většiny Pákistánců neustále popotahovat, protože kapesníky se ke smrkání příliš nepoužívají.

Na ulici jsem to chápala, při jednání s finančním manažerem velké společnosti vystudovaným v zahraničí a vládnoucím dokonalou angličtinou mě to dost zaskočilo – stejně jako hlasité mlaskání, které tentýž manažer spustil nad večerní hostinou v luxusním hotelu. To byla chvíle, kdy mi výjimečně vůbec nevadilo, že je právě ramadán, protože se tím snížil počet denních jídel, která Pákistánci milují, a k nimž tak rádi zvou hosty.

Ovšem ještě o něco víc jsem si musela zvyknout na úslužnost k cizincům, místy hraničící s nesnesitelnou devótností. Platí to v turistických oblastech, kterým jsem se pokud možno vyhýbala, ale hlavně na letištích a v hotelech, kterým jsem se vyhnout jednoduše nemohla.

První šok jsem zažila už po příletu do Láhauru, kde mě cestou na záchodky předběhla drobná Pákistánka v modrých šatech, otevřela mi dveře kabinky, otřela papírem prkénko a podala čistou ruličku papíru. Jakmile jsem vyšla ven, pustila mi vodu, zmáčkla dávkovač mýdla a než jsem si stihla umýt ruce, máchla rukou pod sušákem, aby byl pěkně zahřátý, až si půjdu sušit dlaně. Bylo mi pěkně trapně a v duchu jsem si opakovala: Tak takhle to vypadá, když se memsahib vrací na rodnou plantáž v Západní Indii.

Stejné zkušenosti jsem pak měla v pětihvězdičkovém hotelu v Rávalpindí, kde byl široko daleko nejrychlejší internet. Přestože jsem v něm nebydlela, směla jsem přijít kdykoli a za směšnou částku odesílat texty, audionahrávky i fotky – a ještě se mě pravidelně chodil hotelový manažer ptát, jestli mi něco nechybí.

Tahle úslužnost ale měla i opačnou stránku, která mi usnadnila loučení s Pákistánem. Stejný scénář – ženička v modrém, otevřené dveře, otřené prkénko, puštěná voda atd. – se opakoval při odletu na letišti v Rávalpindí. S jediným rozdílem: Při placení kávy v bufetu o chvíli později jsem zjistila, že si ta usměvavá paní posloužila dvaceti dolary z peněženky v batohu, který jsem – ukolébaná blízkostí letadla směr domů – nechala odložený vedle umyvadla.

Autorka je redaktorka ČTK.