Pákistánské obrázky I
ZA FOTKAMI S PO I NEPOŘÍZENOU
Při reportážní cestě, na kterou jedu sama, tedy s nutností pořídit kromě psaných textů i doplňující fotografie, je nejvíc frustrující nedostatek času. Pobyt mám předem rozplánovaný. Vím, kam se který den budu muset přesunout, abych viděla co nejvíc, a abych měla čas na zjišťování a ověřování informací, shánění "oficiálů" i normálních lidí ochotných si povídat.
Kašmír, údolí Nílam |
Kašmír, údolí Nílam |
Pokud na určené místo dojedu v poledne, musím fotit v poledne - bez ohledu na ostré stíny nebo šedivou deku ve vzduchu. Nemůžu čekat, až večer světlo zezlátne a stíny změknou, protože večer už zase budu muset být někde jinde, ideálně poblíž hotelu. Do rána pak získaný materiál sepsat, případně namluvit pro rádia, fotky aspoň trochu zmenšit a poslat kolegům do Prahy.
Kašmír, Muzzafarábád
V Pákistánu jsem byla v době ramadánu, což se ukázalo z fotografického hlediska jako hodně nešťastné období. Muslimové od úsvitu do soumraku nesmějí vzít do úst vodu, jídlo ani třeba cigarety. V praxi to znamená, že přes den se život ne-li zcela zastaví, tak alespoň hodně zpomalí. Lidé jsou s každým dalším dnem víc a víc unavení, kdo může, nevychází z domu, většinu dne prospí a probírá se spolu s ostatními až večer. Tehdy ulice, obchody, stánky a hlavně restaurace ožívají - ale světlo je fuč.
Fotit s bleskem je příliš nápadné. Místní si to dovolit mohou, pokud fotí svoje příbuzné třeba v restauraci. Pro cizince je to společensky neúnosné, nemluvě o tom, že se mezi přítomnými vždycky najde někdo, kdo má proti focení výhrady. Když jsem nastavila maximální ISO 1600 a neklepaly se mi ruce, daly se na ulicích nasvícených tisíci žárovek pořídit fotky, které se mi líbí atmosférou - ale pro použití v novinách technicky nevyhovují. Někde jsem foťák nemohla vytáhnout nebo použít vůbec a některé obrázky jsem si tak přivezla jenom ve vlastní hlavě.
Kašmír, Muzzafarábád
Třeba Pákistánky zářící v pestrobarevných kompletech šalvár kamíz - kalhotách, tunice a šálu dupata přes ramena nebo přes hlavu - do kterých se vyšňořily na iftár, večeři následující po celodenním půstu. Kolem nich pobíhající malé holčičky s obrovskýma očima v přesných kopiích maminčina oblečení, snad jen o něco blýskavějších a víc pošitých korálky.
Nebo důstojně se tvářícího ortodoxního muslima s dlouhým vousem, který určitě nikdy nepoznal nůžky ani břitvu, s šátkem na hlavě, tradiční pánské verzi šalvár kamízu a v tmavých brýlích. Seděl na židli před benzínkou a jen bez úsměvu zavrtěl hlavou, když jsem šla opatrně poprosit o fotku. Pak nasednul na nablýskanou javu, pantofle pleskly o bosé nohy, když ji našlápnul a s hlavou vysoko vztyčenou odjel.
Páňdžáb, Sargodha
A taky údolí řeky Indus na cestě z Gilgitu do Skardu se silnicí přitisknutou ke srázu horského masivu, který mi kdysi dávno ve školním atlasu připomínal břicho velryby. Řidič minibusu občas lízal hranu silnice půlkou kola a nabízel neskutečný výhled na řeku hluboko dole, srázy s domečky nalepenými na každé aspoň trochu rovné místo a lemované štíhlými stromy s podzimně vymalovaným listím. Krajina byla zatažená šedým oparem, filtry jsem ve fotobatohu přibalené neměla a stejně by se mi asi nepovedlo zastavit na "jednokolejné" silnici busík, ve kterém se tísnilo deset dalších cestujících. Tak jsem si tenhle záznam nechala otisknout jenom na sítnici a do hlavy.
Stejně jako poslední ráno v útulném hotýlku v Rávalpindí, na stolku ve sklenici vonící čerstvý ananasový džus, za oknem hvízdající ptáky v bambusovém křoví, váhavé svítání a poloprůsvitného gekona, který na mě koukal ze stropu. Tahle fotka je jenom moje… vidím ji, cítím a slyším - a nikomu nedám.
O ZVYCÍCH A LIDECH
"Proboha, zbláznila ses?"
"Sama ženská mezi muslimy?"
"K těm teroristům?"
"To chceš chytat Usámu nebo co?"
"Uvědomuješ si, že bude ramadán?"
Páňdžáb, Sargodha |
Kašmír - horská silnice |
Vlna těchhle a jim podobných reakcí se na mě sesypala od příbuzných, kamarádů a známých, kterým jsem se svěřila, že chystám cestu do Pákistánu. Sama, ženská, na víc než dva týdny, do muslimské země s dominantní mužskou kulturou. Navíc v době, kdy islámský svět bude držet postní měsíc ramadán, během nějž se pravověrní muslimové mají nejen zdržet jídla, pití, kouření a pohlavního styku, ale také rozjímat a udělat si důkladnou inventuru těla i duše.
Ne, nezbláznila jsem se, když jsem se vydala mezi muslimy. Teroristy jsem žádné nepotkala, i když během doby, co jsem v Pákistánu byla, údajně někdo připravoval minimálně dva útoky na pákistánského prezidenta Parvíze Mušarafa. Usámu jsem nechytala, na to jsou povolanější.
Kašmír, údolí Nílam
Co je ramadán jsem si, myslím, uvědomila docela dobře, když jsem si celodenní půst několikrát pod tlakem okolností vyzkoušela - a zjistila, že když člověk dva dny od čtvrté ranní do šesté večerní nepije, interesantně mu zežloutne bělmo a velmi nepříjemně zrosolovatí svaly a klouby. A nic nebo jenom hodně málo na tom změní snaha dopít se vodou po setmění.
Krom toho jsem poznala život v dvojměstí Rávalpindí-Islámábád, projela kusem Kašmíru, nakoukla do Páňdžábu, Severních kmenových teritorií a Baltistánu, olízla paty Himálajím, ochutnala prach na Karakoram Highway i čaj v mléce s cukrem, který si při dlouhých cestách vaří řidiči náklaďáků, a na který mě pozvali do přezdobené kabiny jednoho z nich.
Chutnal náramně, stejně jako tahle země, kterou má spousta lidí ve škatulce "nebezpečná". I po něm ale zůstala na patře slabounká nahořklá pachuť, stejně jako po některých věcech, které jsem v Pákistánu zažila a potkala.
Hodnocení
Článek má 9 hodnocení, průměr je 1.3.
Komentáře
Na patre bohuzel nemam horko, jen v dusi malou zavist a obdiv k odvaze podivat se do takovych mist :)
Mej se fajnove,
VOJTa
ovsem v casopisu bych byl rozpacity, osobne bych snizil pocet fotografii, IMO ty nepovede clanku nic nepridavaji a nelze nez souhlasit s autorkou:
"Mým úkolem bylo hlavně psát, ale snažila jsem se pochopitelně i fotit - s úspěchy spíš menšími, než většími."
diky za prijemny clanek, tesim se na pokracovani...
konkretne: 1. snimek (Kašmír, údolí Nílam) spise dela ostudu nez by prinasel nejakou informaci, natoz nejaky esteticky zazitek, bez popisku by nebylo vubec zrejme co a proc jsi to fotila... pomineme-li spatne svetlo, ani kompozice, vyrez, DOF nezaujme...
nechci tady jen kritizovat, fotografovani v muslimskych zemich je velmi narocne (sam jsem si vyzkousel a nemam lepsi) ale preci jen ocekavam od reporterky vyssi kvalitu
mnohokrat jsem si overil ze vetsina lidi kritiku prijmout nedokaze a berou ji jako osobni utok, necekal jsem vsak ze to bude i v tomto pripade :(
timto se omlouvam za pokazenou naladu, snad jsem jen prehledl prejmenovani serveru z fotoaparat.cz na fotoamater.cz, ci ten pust a zlute belmo fotografovo...
Děvče, jsem rád, žes doma živa a zdráva, povídání se mi moc líbilo.
Přesto, když padali ze sprchy malí mravenci, že Ti bylo smutno po Ferdovi (taťkovi) a brouku Pytlíkovi (pana J.S), co Ti dvá si pěkně v teploučku a šťouchu biliárdovém užívají, navzájem se hlídajíc...) :-))
Vážně, ač děvče na pohled zranitelné, oceňuji Tvou statečnost, vydat se do této krajiny, plné i nebezpečí, mravů jiných, lidského smutku zemětřesavého, či běžných lidských radostí..sama... máš můj obdiv!
(ale , co se dělo v kabině vozu, mně, čecháčka prostého, zajímá velice...) :-)) Ahoj
Zdravím
a co pirožky? :)
já tio zase slibuju indický kuřátko Tikka :)
poutavě, hezky, citlivě napsané...
Díky... Hodně štěstí do dalších cest - do míst vzdálených i blízkých... Fis
čavero.
Schopnost prijmout kritiku a trochu se nad ni zamyslet misto podrazdene reakce je vlastnost, kterou by mel mit kazdy fotograf, pokud se chce zlepsovat.
Zajem nekterych medii, modra obloha nebo exoticky obleceni lide dobrou fotografii nedelaji.
Dekuji.
Ja chystam na pristi rok Uzbekistan ....
BTW .. na těch fotografií co byly předtím v galerii (zejména ta co je tu poslední) tuším přeciejn nakonec někdo za-postpracesil :o)
popravde bych dokazal dodat fotky stejnych kvalit jako zde uvedene, ale stydel bych se...
Super fotky, super článek.
těším se na další pokračování!!
Honza
díky :)
Danuš rád jsem tě dnes viděl...a těším se na setkání 20.1. ;-)