Vzácným hostem třetího celorepublikového Setkání fotografů v pražském kulturním domě Ládví, který navíc svou přítomností dodal celé akci „mezinárodní“ lesk, byl fotograf Tiskové agentury Slovenské republiky TASR - Radovan Stoklasa. Využili jsme této příležitosti a Radovana jsme pro vás vyzpovídali.
Radovan Stoklasa se fotografování věnuje profesionálně od roku 1999. Po práci v regionálních novinách v Nitře a v Dubnici a externí spolupráci s celoslovenskými deníky a časopisy zakotvil v roce 2001 u Tiskové agentury Slovenské republiky TASR. Až do dneška uspořádal dvě samostatné výstavy (Rok v obrazech a Atény 2004) a své práce vystavoval také v rámci celé řady dalších společných autorských projektů. V loňském roce byl Nadací otevřené společnosti nominován na Novinářskou cenu 2005 v kategorii novinářská fotografie. Radovan Stoklasa se věnuje reportážní a dokumentární tvorbě a specializuje se zejména na oblast sportovní fotografie, ve které se snaží zachytit úspěchy a zklamání slovenských sportovců v rámci domácích i mezinárodních vrcholných soutěží. Za všechny jmenujme alespoň letní olympiádu v Aténách 2004 a letošní zimní olympiádu v Turíně.
Radovana Stoklasu jsem poznala už před časem v Trenčíne, odkud pochází. První dojem, kterým na mě zapůsobil a který nevymizel ani v průběhu našich dalších setkání, byl nával neuvěřitelné energie, která z Radovana přímo srší. Ten, kdo měl možnost s Radovanem alespoň chvíli hovořit, musí navíc obdivovat ohromný přehled, který má Radovan o všem, co se děje nejen v jeho „rajónu“, ale i daleko za hranicemi Slovenska. Stále ve střehu, s fotoaparátem vždy po ruce, připraven kdykoliv vyrazit tam, kde se něco děje – takový je Radovan Stoklasa.
Jaké byly tvé fotografické začátky? Zaznamenal jsi ve svém životě nějaký moment, který bys označil za zlomový v tom smyslu, že jsi si právě v té chvíli uvědomil, že fotografování je to, čemu se chceš věnovat profesionálně?
Fotografovat jsem začal asi v deseti letech, kdy mi otec půjčil Flexaretu, protože jsem pocítil neodolatelnou touhu zaznamenat postup prací při stavbě naší zahradní montované chaty. K smůle mých rodičů a dělníků, ale naštěstí pro mě, auto, které přiváželo materiál, zapadlo a bylo nutné jej vyprostit lesním traktorem. K všeobecnému zmatku, který tehdy nastal, jsem vydatně přispěl tím, že jsem se všude motal s fotoaparátem v ruce a cvakal a cvakal a cvakal. Zlomový moment pak nastal během mého studia na vysoké škole, které mě mělo připravit pro dráhu učitele biologie a ekologie. Během letních prázdnin jsem absolvoval Letní foto školu v Popradě. Lektor naší dílny, skvělý český dokumentarista Jindřich Štreit na mě zapůsobil natolik, že jsem studium na vysoké škole předčasně ukončil a pokusil jsem se povýšit fotografování na své povolání, což se mi po nějakém čase skutečně podařilo.
Pracuješ pro Tiskovou agenturu Slovenské republiky TASR. To znamená, že si (na rozdíl od fotografů na volné noze) nemůžeš většinou témata volit sám. Asi se shodneme, že ne všechno, co musíš fotit v rámci své práce, by sis sám vybral. Není každodenní fotoreportérská rutina někdy ubíjející a máš vůbec prostor k tomu, aby ses věnoval tomu, co tě skutečně zajímá? Co ti tvá profese dává a co naopak bere?
Máš pravdu v tom, že ne vše, co musím v rámci své práce odvést, je vždy podle mého gusta. Tématům, která se pravidelně opakují, jako jsou například různá setkání politiků, jejichž vrcholem bývá nanejvýš vzájemné potřásání rukama, dokonce říkáme povinné jízdy. Musí je ale absolvovat každý fotograf. Na druhou stranu mám rád pestrost, kterou s sebou agenturní práce přináší. Každé nové téma je výzvou, abych si vyzkoušel něco, co jsem zatím ještě nefotil. Když si pak najdu čas i na to, co je mému srdci blízké, je to příjemné zpestření každodenní rutiny, jak tomu říkáš. Práce mi přináší setkání s novými lidmi v novém prostředí a při nejrůznějších událostech. Možnost setkávat se s tak širokým spektrem lidí a seznamovat se s jejich každodenními radostmi i starostmi považuji za to, co mě asi nejvíce obohacuje. Práce mi sice dost často bere možnost plánovat si něco dopředu, ale už jsem si zvykl a považuji to za nezbytnou daň, kterou musím odvést, abych mohl dělat to, co mě naplňuje a těší.
Z úst mnoha fotografů, kteří se specializují na nějakou konkrétní oblast, často zaznívá názor, že právě určitá vyhraněnost je nutnou podmínkou jejich růstu. Údajně prý nikdo nemůže dobře nafotit všechno a dokonalá znalost zvoleného tématu prý umožňuje fotografovi proniknout hlouběji pod povrch a dát tak výsledným snímkům jakýsi vyšší smysl. Co si tomto tvrzení myslíš? Nespočívá skutečná profesionalita právě ve schopnosti postavit se k zadanému tématu čelem, ať už je jakékoliv?
U nás v agentuře říkáme, že každý fotoreportér musí zvládnout jakékoliv téma na obstojné úrovni a pak jsou oblasti, ve kterých může excelovat. Fotoreportér je dobrý pouze tehdy, když nenarazí na téma, které by nezvládnul. Znalost tématu podle mě může, ale nemusí být vždy výhodou, záleží na žánru. Sociální dokument zachycující život určité skupiny lidí, je bez znalosti daného prostředí a bez toho, aby jeho tvůrce pronikl portrétovaným často až „pod kůži“, ve svém výsledku nepřesvědčivý. Paradoxně se ale stává, že jindy může být přílišné zaměření jedním směrem dokonce na škodu věci. Fotograf, který není zatížen určitým tématem může dokonce nafotit lepší snímky než ten, který se dané oblasti cíleně věnuje a je prostředím ovlivněný natolik, že si nedokáže udržet nutný odstup a dívá se na věc zaujatýma očima. Na druhé straně si však rozhodně neumím představit, jak se někdo bez zkušeností pouští do fotografování technicky náročných snímků.
 |
 |
Tvou hlavní specialitou je sportovní fotografie. Jak vnímá velké sportovní události, jakými byly olympiáda v Aténách a v Turíně, někdo, na koho je vyvíjen ustavičný tlak v podobě blížící se novinové uzávěrky? Máš vůbec čas a energii k tomu, abys vnímal úspěchy či prohry slovenských sportovců, nebo aby sis užil olympijskou atmosféru?
Na to, abych prožíval spolu se sportovci jejich radost či zklamání, je skutečně málo času. Ve chvíli, kdy se radují z úspěchu, nebo naopak pláčí, se musím soustředit na práci a druhým okem ještě sledovat, co se děje okolo. To, že jsme získali medaili, si vychutnám až pozdě večer, kdy se konečně zastavím. V prvních olympijských dnech chodím s očima dokořán a intenzivně vnímám lidi, prostředí, nasávám atmosféru a kochám se. S přibývajícími dny se díky únavě tyto vjemy otupují. Po známých trasách pak procházím se sklopenou hlavou a během autobusových přesunů mezi sportovišti vše zaspím. Tři týdny jsou dlouhá doba, ale každý úspěch našeho sportovce mi přináší novou energii, která mě pohání vpřed. Také s každou povedenou fotografií u mě zafunguje jakýsi žurnalistický adrenalin, který mě nesmírně nabíjí. Mám vyzkoušené, že pokud během focení cítím příjemné mrazení, vzniknou většinou pěkné obrázky.
Jsou podmínky pro práci novinářů na takovýchto vrcholných sportovních soutěžích nějak standardně nastavené, nebo můžeš říci, že někde se ti pracovalo lépe, zatímco jinde to opravdu nebylo jednoduché?
Každá velká sportovní událost je v tomto směru specifická. Obecně lze říci, že většinou jsou organizátoři připraveni dobře, a že se snaží vyvarovat chyb, které provázely předchozí akce. Problémy však často vznikají díky jazykové bariéře (například v Turíně neumělo mnoho organizátorů ani slovo anglicky) a také díky přehnaným bezpečnostním opatřením. Neustálá kontrola osob a techniky, která prodlužuje dobu přesunů a komplikuje nám život, je na denním pořádku. Nejvíc ale fotografům vadí asi to, že často nemají možnost fotit z pozic, které by byly z fotografického hlediska atraktivní. Hodně záleží také na mentalitě lidí pořadatelské země. Tam, kde Řek v Aténách jen mávl rukou, tam nás Ital v Turíně poslal pryč. Podle vyjádření starších kolegů, kteří už absolvovali na desítku olympiád, byla zimní olympiáda v Turíně nejkomplikovanější pokud jde o přepravu mezi jednotlivými sportovišti. Přesun z města do hor, kde se závody konaly, nám někdy zabral i tři hodiny.
 |
 |
Každý fotograf má ve svém archívu snímky, které ať už veřejně, nebo ve skrytu duše, považuje za své nejcennější „úlovky“. Jak je tomu v tvém případě?
Na toto téma asi neumím nějak dlouze hovořit. Mám samozřejmě několik snímků, na které se sice sporadicky, ale rád podívám i s odstupem času. Daleko více je ale obrázků u kterých si říkám, že jsem je mohl vyfotit jinak a mohly být ještě lepší.
Máš nějaký fotografický vzor?
Mám jich celou řadu. Ať už od nás nebo ze světa a z různých fotografických žánrů. Jmenovat je ale nebudu, protože bych v rámci jejich dlouhého výčtu určitě zapomněl na někoho, kdo si to zaslouží. Mohu ale jmenovat svůj první vzor, kterým byl můj otec, který vášnivě fotografoval hory a zasvětil mě do fotografického řemesla.
Existuje nějaký vysněný obrázek, který před sebou doslova vidíš, ale zatím jsi jej ještě neměl možnost nafotit?
Existuje, ale nevím zatím, který to je a co na něm vlastně bude. Nevím ani, zda to bude sportovní fotografie, nebo něco docela jiného. Sním o takové fotografii, která bude jednoduchá, ale svým obsahem zároveň natolik silná, že osloví množství lidí a zůstane uložená v jejich myslích. Pak jí koupí muzea, zařadí ji do čítanky, já budu slavný a bohatý a budu na pláži pod palmou fotit surfaře vznášející se na vlnách…(smích)
 |
 |
Pod hlavičkou Fotoaparátu.cz jsi se v rámci své prezentace v Ládví představil jako autor poprvé. Setkal jsi se s naším internetovým časopisem ještě předtím než jsi byl vyzván ke spolupráci, nebo to bylo skutečně tvé první setkání ? A jaký je tvůj názor na význam internetového časopisu pro širší fotografickou veřejnost?
S Fotoaparátem.cz jsem se samozřejmě už setkal během svých toulek na internetu. Jeho význam vidím v možnosti vzájemné komunikace vedené v reálném čase, kdy si čtenáři mohou vyměňovat své postřehy a názory na fotografie. Kdysi takto fungovaly různé foto kluby, které se ale postupně vytrácejí. Zvláště lidem z menších měst nebo vesnic, kteří třeba ve svém okolí nemají na debaty o fotografiích vhodné protějšky, nabízí internetový časopis možnost popovídat si o předmětu svého zájmu s ostatními fotografy.
Je něco, co bys rád vzkázal našim čtenářům?
Můj vzkaz je jednoduchý. Vychutnávejte si možnost jít fotografovat tehdy, kdy se vám chce, radost z toho, že můžete vytáhnout váš fotoaparát z brašny ve chvíli, kdy je dobré světlo, a že můžete zacílit hledáček na to, co se vám líbí nebo co vás zajímá. Užijte si svobodu, kterou nabízí skutečnost, že nakonec svůj snímek ani nemusíte nikomu ukazovat, pokud sami nechcete. Při tom všem se dá prožít spousta nádherných chvil. Přeji vám hodně dobrého světla a nápadů!
Co dodat závěrem? Snad jen to, že Radovan Stoklasa se se čtenáři Fotoaparátu.cz zdaleka neloučí. Pro zájemce o sportovní fotografii totiž připravujeme speciální podzimní workshop, kde se s tímto žánrem budete mít možnost seznámit právě prostřednictvím Radovana Stoklasy. Další podrobnosti o workshopu sportovní fotografie zveřejníme brzy na našich stránkách.