Rozhovor s Janem Šibíkem

Co nám povíte o Angole?

Každá země, která je zařazena v knize, má nějaké NEJ. A to NEJ je většinou smutné a neradostné. V Angole je nejvíc min na světě. Je jich tam tolik, že to velmi komplikuje jakoukoli dopravu. Je to dokonce větší problém než v Afghánistánu a tudíž je velmi složité cestovat po zemi. To vede k tomu, že dostat potraviny z hlavního města do vnitrozemí lze většinou pouze letecky. A tak potraviny ve vnitrozemí stojí mnohem více než v hlavním městě Luandě. Lidé jsou tu velmi chudí, navíc je tu spousta utečenců, nemají na jídlo peníze a ač válka již skončila před několika lety, lidé pořád umírají. Umírají hlady nebo bývají často zraněni nášlapnými minami.

Když jsem v Angole poprvé přišel na hřbitov, nevěřícně jsem koukal, na hrobech uplácaných z hlíny ležely velmi často nohy-protézy. Pochopil jsem, přesto jsem se zeptal: „Proč?“ Odpověděli: „Na hrob dáváme nejdůležitější věci toho člověka, a proto tam jsou tak často protézy…“

Liší se nějak fotografování v Africe?

Afrika mě fascinuje neuvěřitelným světlem – magické světlo brzy ráno nebo v podvečer. Je to nejlepší doba na fotografování. V Africe je to ještě více umocněné.

Jak snášíte, když před vámi někdo umře? Občas nesou fotografové vašeho druhu oslovení „hyeny“…souhla­síte? 

Dostávám se do těchto situací často a často se mi o tom zdá. Některým lidem to připadá jako hyenismus. Já to mám ale naprosto vyjasněné. Nejdu přes zákaz lidí, nefotím, když si to nepřejí. Snažím se být na místě delší dobu, aby si lidi na mě zvykli. A pak se snažím nedělat rychlé pohyby. Prostě mám foťák, ten pomalu zvednu a lidi mají čas. Třeba natáhnout ruku. Samozřejmě se snažím lidi pro focení získat. Málokdy se mi stane, že s fotografováním nesouhlasí.

Jednou dvanáctinou vaší knihy je reportáž, která neukazuje násilí či utrpení lidí. Proč jste ji do knihy zařadil a o kom je? 

Do knihy jsem zařadil fotografie z Indie, zobrazující zápas Kušti. Jedná se o zápas, který se dá přirovnat k řecko-římskému. Zápasníci žijí velmi skromně a třikrát denně trénují. Spí přímo v aréně, a to na střeše. Mají svoji matraci, dvoje trenky a ručník.

Do knihy jsem ji zařadil proto, že je to vlastně taky boj. Také jsou to krásné, výtvarné fotografie. Dalším důvodem bylo, že plno lidí mi říká: „Ty fotíš samé tragédie. Mohl bys vyfotit také něco jiného.“

Strávil jsem mezi zápasníky deset dnů. Musel jsem vstávat brzy ráno. Trénink začíná každý den ve 4:30 hodin. Nespal jsem s nimi na jejich verandě, byl jsem v hotýlku vzdáleném 15 minut rikšou. Abych udělal dobré fotky, musel jsem tam být brzy ráno a trávit tam celý den.

Zápasníci se stále posypávají červenou hmotou, něco mezi pískem a hlínou. Věří, že posypávání má léčivé účinky a ochrání je i před uštknutím kobry. Nastavil jsem si dlouhý čas a fotil, jak se posypávají. Stále jsem to zkoušel fotit, ale jenom na jednom záběru mi vyšlo, že ruce byly dole… že na fotografii nebyl pohyb rukou.

Přivezl jsem zhruba 65 filmů. Pak zkuste vybrat soubor 12 snímků!

Jaké fotografie z vaší knihy popisují nejkrutější události, co jste za posledních pět let zažil? 

Jsou to bezesporu fotografie z Libérie. Dostal jsem se do Libérie v srpnu 2003, když tam boje vrcholily. Proti sobě stály dvě dětské armády. Vládní – oficiální armáda a armáda ovládaná vzbouřenci, kteří bojovali proti prezidentu Taylorovi, a kteří postupně od východu obsadili celou zemi až k hlavnímu městu Monróvia. Tam se zastavili před mostem.

Když jsem tam přijel, uviděl jsem děti a mládence, kteří předváděli to, co vidí v amerických akčních filmech bez náznaku soucitu. Neznají totiž nic jiného. Dokážou jenom zabíjet a to s velkou brutalitou. Celý den kouří marihuanu a pod vlivem drog zabíjejí a terorizují místní obyvatelstvo.

Viděl jsem, že přijeli k majiteli s elektronikou a řekli, ať otevře obchod. On se bránil, tak vyrazili dveře obchodu, majitele zastřelili a ve slipech ho vyhodili na ulici před obchod. Ten pak vykradli.

Třikrát za den jel náklaďák s nákladem. Když jsme ho poprvé viděli, byl něčím cítit. Jeli jsme za ním. Měl označení – červený kříž. Najednou muži odklopili plachtu a tělo po těle začali házet do hromadného hrobu. Nebyl jsem připraven, že těla nebudou v pytlích.

To byly obě armády v Libérii stejné?

To, co vidíte na fotografii na zemi, to jsou nábojnice. Jakým způsobem tady probíhal boj, je nepředstavitelné. Čekal jsem, že tam budou vojáci a mezi nimi pár dětí. Voják vládní armády, dítě, vzal samopal nebo kulomet a střílel. Druhý padnul k zemi, voják se otočil na nás a pořád střílel. Bavil se tím, že vzal do ruky granát a chtěl ho po nás, novinářích, hodit. Byli jsme vystrašení, to je jasné, měl z toho legraci a pak hodil granát jinam. Tato vládní armáda prezidenta Taylora mi připadala víc šílená než rebelové na druhé straně mostu. A tak jsem je chtěl také poznat.

Myslel jsem si, že na druhé straně je víc vojenského myšlení, a že tam nejsou takové „gumy“. Podařilo se nám – třem autům, přejet přes most na druhou stranu. Měli jsme strach, domluvili jsme se, že nás tam pustí a nebudou střílet. Řekli: „Jasně, hlavně když nám řeknete, jak to tam vypadá“. Nejdřív jeden z mužů přeběhl, aby řekl, že jedou novináři. Měli jsme stažené zadky, přejeli na druhou stranu a tam se má teorie ukázala jako nesprávná. Vítali nás tam ještě větší magoři. Vykradli obchod s barvami a laky, postříkali si tím zbraně kalašniky, a stejnou barvou obarvili svoji hlavu. Svítivě zelenou. Takže nás vítaly ještě mladší děti než ty z druhé strany mostu.

Pohybujete se v zemích, kam se jiný neodváží. Určitě se vás kdekdo ptá, jak je to bezpečné? 

Nebezpečí je obecně přeceňované, lze ho určitými způsoby minimalizovat. Také zkušenostmi, tím, že jezdíte opakovaně do těchto oblastí. Zkušenosti vás vedou k tomu, že si zachováte chladnou hlavu a zároveň víte, že frajeřit v těchto oblastech, je největší hloupost. Stačí jedna jediná chyba.

Například ještě v roce 2003 se dalo do Iráku přijet, ubytovat se v hotelu, dalo se pronajmout auto, nebo průvodce. Dalo se pohybovat po zemi a fotit.
Nyní je situace o tolik horší a nebezpečnější, že je to místo, kam bych určitě teď nejel. Nemohl bych vyjít na ulici, neměl bych možnost udělat žádnou fotku. Svojí přítomností bych velmi riskoval svůj život.

Na závěr. Naše čtenáře by zajímalo, jakou používáte techniku? Fotíte na „digitál“ nebo klasiku? 

Fotím už 12 let na fotoaparáty Canon. Začínal jsem EOS 1, EOS 1V, teď jsem přešel na „digitál“ .
„Stories“ je pro mě kniha, která uzavírá kapitolu mého focení na klasický film. Doba jde dál a už mi nic jiného nezbývá. Zůstal jsem u Canonu, protože objektivy jsou kompatibilní. Nemohl jsem si dovolit koupit 1Ds, které bych chtěl. Používám nyní 5D a jsem s ním velmi spokojen. Jediný problém, který mám je, že se mi dost špiní čip. Jako profesionální fotograf potřebujete dvě těla, už jen proto, že cesta vás stojí hodně. Na jednom těle mám běžně objektiv 24mm/f1,4 a na druhém 35mm/f1,4. Možná vám to připadá jako malý rozdíl, ale někdy je prostě situace, kdy je lepší 24 jindy 35 mm. Než to vyměníte, záběr je pryč. Popřípadě si nasazuji zoom 28–200mm.

Janu Šibíkovi děkuji za rozhovor. Většina z nás nechce slyšet ani se dívat na utrpení, násilí nebo bolesti jiných lidí. Ale není to minulost, je to současnost a děje se to na jiné části naší planety. A někdy ta část není ani daleko.