FotoAparát.cz

V době, kdy se všichni radují z každé na zem čerstvě dopadlé sněhové vločky, jezdím prstem po mapě s myšlenkou, kde může být lépe. Protože však do hry vstupuje i finanční stránka věci, je zřejmé, že dál něž pět hodin letu to nebude. Před letošní výjimečně mrazivou zimou volím ostrov Gran Canaria. V ceně týdenního lyžování v Krkonoších pak fotím ve sluncem prohřátých horách či na pobřeží oceánu.

Malý kontinent v Atlantiku

Na přelomu ledna a února jsem se osobně přesvědčil, že na ostrově je kousek z každého kontinentu. Jsou tu skalnatá pohoří dosahující výšky až 2000 m, hluboké rokliny a soutěsky, které prudce spadají k pobřeží, borovicové lesy, na severu ostrova mlžný les s úrodnými políčky a na jižním pobřeží dokonce písečné duny.
Když nyní procházím fotky k článku, uvědomuji si, jak prozřetelné bylo pečlivé rozhodování, co si z fototechniky vzít s sebou. Původně to mělo být pouze tělo a „širokáč“ v malé brašně se stativem, ale nakonec jsem vzal plnou polní, tzn. fotobatoh s teleobjektivem, včetně maskovací sítě. Fotit bylo opravdu co.
Geologicky a klimaticky je ostrov rozdělen na dvě části. Zatímco jih je dramaticky členitý, na severu je reliéf krajiny poněkud mírnější. Severně od centrálního hřebene určují podnebí vlhké pasátové větry, naopak na jižní straně vás bude čekat klima slunečné a suché. Protože je ostrov 45 kilometrů dlouhý a 55 kilometrů široký, budete si moci vyjet fotit podle aktuálního počasí. Počasí se však v zimě rychle mění a dokonce občas i sprchne. O to úžasnější jsou ale výhledy při krajinné fotografii.

Stezky horského masívu Cumbre

Proč to nepřiznat, byly to především fotografie Michala Kvardy z Kanárských ostrovů a dokonalé panoramatické snímky Mariana Matty, které mě hned druhý den časně ráno ženou do hor centrálního pohoří. Počasí je příhodně proměnlivé a dává tušit daleké výhledy. Plán poněkud kalí občasné projíždějí mlhou, ale i ta poskytuje příležitost k netradičním snímkům krajiny.
Jako první cíl jsme zvolili skalnatý monument Ruque Nublo. Tento 1813 metrů vysoký vrchol je symbolem ostrova a nevynechá jej žádný návštěvník ostrova, snad jen ti, kteří celý pobyt proválí u hotelového bazénu. Skalní monolit se tyčí do výšky 65 m nad vrcholovou plošinu a jedná se v podstatě o pozůstatek někdejšího vulkanického sopouchu. Což není nic ojedinělého, celý ostrov je sopečného původu.
Počasí pro výlet je dokonalé. Slunečno s občasnými obláčky, teplota okolo 15 °C a nízká oblačnost se válí pod námi. Stoupání je snadné a focení ideální. Radost mi v hledáčku kazí pouze přílišná koncentrace dalších turistů, vždy dlouho čekám, než mi vyběhnou ze záběru. Je nám jasné, že pro další výlet vybereme něco více odlehlého.
Na vrcholové plošině pod monumentem se rozkládá celý sever ostrova s výhledem skoro 30 km. Vzduch je čistý a světlo, přestože je skoro poledne, vypadá poutavě. Bez váhání se rozhoduji, panoramatický snímek z pěti záběrů na výšku. Stavím stativ a několik minut trávím tím nejdůležitějším, snahou mít fotoaparát vodorovně, což je bez vodováhy alchymie. Upravit kompozici a pak už je to snadné. Bylo na čase, ze severu ostrova sem vystoupala oblačnost a za několik málo minut nevidíme před sebe.
Ostrov nabízí mnoho turistických výletů různé délky a obtížnosti a je pouze na vaší kondici, který si vyberete. Nelépe to jde z turistického průvodce Gran Canaria od vydavatelství Kletr a Freytag Berndt, kde je podrobně popsáno 36 tras po ostrově.
Dalším velice pěkným výletem byla vyhlídková cesta centrálním hřebenem z Cruz Grande do Ayacata. Tady jsme další návštěvníky potkali pouze výjimečně a krajina byla neméně úchvatná. Mnoho netradičních fotografických motivů mě nutí nesundávat fotoaparát ze stativu a nosit jej stále přes rameno, pro snímek zastavuji mnohokrát. Už si říkám, že stativ rozložím až při opravdu něčem úchvatném, když tu vidím rozkvetlou jednu z mnoha zdejších endemických rostlin s rozeklanými skalisky v pozadí...

Boj s pískem v Dunas de Maspalomas

Asi dva kilometry od našeho bungalovu u Playa del Inglés je největší přírodní atrakce ostrova, opravdové písečné duny. Ne zbytečně nazývají tuto chráněnou přírodní rezervaci místní obyvatelé poušť. Hory písku ční až do výše 10 metrů a často jsem si skutečně připadal jako v Africe. Zářivě žlutý písek sem nebyl navát ze Sahary, jak se původně předpokládalo, ale pochází z moře – jsou to ulity mořských živočichů, rozdrcené a rozemleté mořským příbojem a větrem.
O tom, že na ploše pěti kilometrů čtverečních je spousta netradičních motivů pro fotografa z české kotliny, nemusím nikoho přesvědčovat. Především časně ráno a pozdě večer nevíte co fotit dříve, dlouhé stíny hromady písku krásně vymodelují. Pro nejlepší záběr je vhodné najít písek co nejméně „poťapkaný“, ať je záběr bezchybný a iluze Sahary dokonalá. Protože jsem na hranici písečných dun a golfového hřiště objevil několik zvířátek, které můj archiv postrádal, vracel jsem se sem mnohokrát. Tolikrát, že moje přítelkyně neměla ze společné dovolené radost. Vídali jsme se až u večeře.

Rezervace má pro fotografa pouze dva handicapy. Nikoho to nepřekvapí, ale písek je opravdu všude. To, že mi neustále skřípal mezi zuby, dávalo vědět, že moji miláčkové (fototechnika Canon) dostávají zabrat. Snažil jsem se měnit objektivy co nejméně, ale pokud máte především monofokální objektivy, tak se tomu nevyhnete. Senzor fotoaparátu jsem čistil obden. U objektivů jsem věřil kvalitnímu provedení řady „L“.
Druhým vcelku netradičním problémem byl pohyb po rezervaci. Asi dvě třetiny plochy jsou nudistickou pláží a z toho plynou jisté limity. Pokud se mezi nudisty touláte se stativem, zrcadlovkou, teleobjektivem a bleskem v pohotovostní poloze, vypadáte mezi opálenými naháči přinejmenším podezřele. Pokud jsem zahlédl na větvi třeba dudka, bylo mi jedno, že pár o metrů přede mnou stojí pohoršený obtloustlý německý páreček. Co skutečně fotím jsem musel vysvětlovat pouze dvakrát a nudisty jsem po týdnu vyhodnotil jako vcelku tolerantní. Zpočátku jsem totiž koketoval s myšlenkou fotit dudky chocholaté nahý, s fotobatohem na zádech, abych splynul s prostředím.

Uličkami starých měst

Gran Canaria není jen příroda. Když se mi dostal do ruky průvodce, byl jsem překvapen, jak bohatou má historii. Již 3000 let před naším letopočtem se po ostrově proháněli Guančové. Vyspělý národ, o jehož původu se ještě nyní vedou bouřlivé debaty. Přestože po nich na ostrově téměř nic nezůstalo, je povědomí o nich na ostrově velmi živé a původní obyvatelé se k jejich kultuře velmi hrdě hlásí.
Protože má ostrov při cestě lodí z Evropy do Ameriky velice strategickou polohu, tak se o jeho ovládnutí pokoušelo mnoho námořních kapitánů různých národností (výjimkou nebyli ani piráti). Z toho plyne nepřehlédnutelný vliv na architekturu, gotické vlivy na katedrálách nebo znatelná renesance. Třeba na domu Kryštofa Kolumba v hlavním městě Las Palmas, který se zde zastavoval při cestách do Nového světa. Opravdu typický španělský koloniální styl ze zachoval ve Starém městě v Las Palmas ve čtvrti Vegueta a v menších městečkách Teroru, Arucas a Telde. Někde, ale já jsem jej nenašel, lze prý narazit na mudejárský sloh, což je styl rozvíjeny Araby, kteří přestoupili na křesťanství.

Ale proč to píšu. Ne každý jako já má za hlavní fotografický objekt přírodu, proto se bude raději toulat úzkými uličkami starých měst. Na ostrově je k tomu spousta příležitostí, jen slunečné počasí fotografování staré architektury znesnadňuje. Dynamický rozsah bílých zdí a velice tmavých stínů je veliký a jen pečlivě zvolená expozice tu krásu starých domů zaznamená na paměťovou kartu. Majitelé aparátu s filmem budou ve výhodě. Asi nejlépe jsem se cítil v Puerto Mogán na jižním pobřeží, který bývá přirovnáván k italským Benátkám.