Vesmír I.

Úvod

Již jako malého kluka mne fascinoval pohled na hvězdnou oblohu. Na planety a tisíce hvězd viditelných pouhým okem a samozřejmě tušení všech těch záhadných mlhovin, galaxií a dalších objektů, které bylo možné najít v populárně naučných knížkách či časopisech. Podle různých návodů, které začínaly: koupíte brýlovou čočku 1,5 dioptrie, jsem sestavoval první dalekohledy, objevoval Galileovy měsíce Jupitera a dokonce se občas pokusil namířit nahoru i otcův fotoaparát. Ne, že by z něj něco zajímavého vylezlo.
Přeskočíme 20 let. A jsme v dnešní konzumní době, kdy si může člověk splnit své klukovské sny a pořídit si malý hvězdářský dalekohled za cenu 3 týdenních nákupů v supermarketu. Přidejme k tomu, že k astronomii přibyl jako vážnější koníček fotoaparát a máme tu dnešní inspiraci.

Postupně si ukážeme, že s dnešní amatérskou digitální zrcadlovkou, pevným stativem (lépe samozřejmě s paralaktickou montáží), dávkou trpělivosti a grafickým editorem lze dosáhnout velmi blízko k výsledkům, které byly ještě nedávno vyhrazeny pouze profesionálním astronomům se speciální technikou.

Protože nejvzdálenější objekt, který budeme fotografovat je ve vzdálenosti téměř 2 milionů světelných let, světlo zachycené našim čipem bylo vysláno z hvězd Velké galaxie v Andromedě v době, kdy se předchůdce člověka Homo Habilis učil používat první nástroje.

I. Co na noční obloze najdeme zajímavého?

Hvězdy

Nejčastější, ale v podstatě nejméně fotogenické objekty na obloze. Díky své vzdálenosti i ty největší a nejbližší jsou redukovány na bodové zdroje světla. Samozřejmě s výjimkou té, se kterou se fotografové potýkají každý den – Slunce, ale to je námět na jiný článek. Na ilustračním obrázku je typické W zimního souhvězdí Cassiopea s použitím Canon 20D doplněným přes M42-EOS redukci manuálním sklem Zenitar 16mm Fish Eye z pevného stativu.

Měsíc

Další často fotografovaný objekt (odhaduji, že jen zde v galerii jich budou stovky), ať už sám jako důkaz kresebnosti toho či onoho super hyper teleobjektivu, nebo jako romantizující prvek emotivních záběrů mnohdy patřičně zvětšený oproti hlavnímu záběru v koláži. Kromě speciálních případů, jako jsou zákryty jiných těles (nejzajímavější jsou pak zatmění Slunce), je ale Měsíc spíše nepřítelem fotografa-astronoma, neboť svým jasem přezáří vše ostatní na noční obloze. Nejbližší příští úplné zatmění Slunce bude v 29. března viditelné v úzkém pásu protínajícím Libyi, Turecko a jižní části Ruska. Ilustrační obrázek je z 4Mpix kompaktu z ruky do okuláru právě toho mého malého astronomického dalekohledu.

Planety

Po Měsíci nejjasnější objekty na noční obloze. Nejvděčnější objekty pro vizuální pozorování astronomickými dalekohledy, rádi vám je ukážou v každé hvězdárně. Pro fotografa amatéra bez astronomického dalekohledu jsou však spíše nedostupné (možná, pokud máte někdo zrcadlový Rubinar 1000mm F10, můžete to zkusit). Při focení s běžným teleobjektivem je plošná velikost kotoučku planety i s případným prstencem tak malá, že není rozeznatelná od velmi jasné hvězdy. V poslední době se dá na internetu najít mnoho návodů jak vytvořit digitální astrofotoaparát s velkým zvětšením s použitím běžného teleobjektivu a upravené USB webové kamery (např. zde, ilustrační snímek tamtéž). Ale o tom třeba někdy příště, zatím s tím nemám vlastní zkušenost.

Komety

Velmi vděčné astro-fotografické téma, bohužel však jen málokterá kometa dosáhne viditelnosti pouhým okem nebo malým triedrem a pouze takové jsou v dosahu našich amatérských fotoaparátů. Pro jejich focení potom platí podobná pravidla jako pro objekty hlubokého vesmíru probírané dále. Většina jasnějších komet je v dostatečném předstihu anoncována v běžném tisku. Nyní to vypadá, že nejbližší dostatečně jasnou by mohla být v květnu 2006 kometa Schwaswsmann-Wachmann. Pro předpovědi těch méně jasných je třeba zabrousit na specializované astronomické stránky (v češtině např. www.ian.cz). Na ilustračním snímku Ing. Martina Myslivce (foto.astrono­my.cz) je nejjasnější kometa poslední doby C2004 Q4 Machholz. Při troše štěstí a hlavně spoustě soustavné práce se vám může podařit zachytit a hlavně identifikovat dosud neznámou kometu jako pohybující se bod, který není v žádném hvězdném katalogu. V takovémto případě by potom mohla nést i vaše jméno a stanete se nesmrtelnými.

Meteory a jejich deště

Snad každý si již něco přál, když koutkem oka zahlédl „padat hvězdu“. Zejména v polovině srpna, kdy se dráha Země pravidelně protíná s oblastí prachu a zbytků rozpadlé komety, je možné za hodinu pozorování spatřit desítky meteorů zdánlivě vyletujících ze souhvězdí Persea – meteorický roj zvaný Perseidy. Budete-li mít neskutečné štěstí, může se Vám podařit zachycení velmi jasného meteoru – „Bolidu“, který neshoří v atmosféře a dopadne na zem jako tzv. meteorit a váš snímek bude velmi ceněný jako zdroj informací pro lokalizaci místa dopadu. Ilustrační snímek pořízen za stejných podmínek jako souhvězdí Cassiopea.

Objekty hlubokého vesmíru (mlhoviny)

Češtinářským puristům se omlouvám, ale nenašel jsem žádné výstižnější české označení pro anglické Deep Space Objects, souhrnný název pro mlhoviny, hvězdokupy a galaxie. Jedná se o poměrně nesourodou skupinu objektů od prachových či plynových oblaků svítících díky prosvítání (či dokonce vynucené emisi), nebo odrazu světla z hvězd, přes seskupení desítek až stovek hvězd v otevřených hvězdokupách až po miliardy hvězd obsahující galaxie. Přestože jsou z fyzikálního pohledu tak různé, při pohledu dalekohledem vypadají podobně: jako mlhavé, více či méně pravidelné obláčky a zřejmě proto se také nachází se stejném Messierově katalogu (označují se pak velkým M a číslem). Na ilustračním snímku je zachycena Velká mlhovina v Orionu (Messier M42), s použitím Canon 20D na poháněné astronomické montáži z malého dalekohledu a starším středním teleobjektivem Mamia/Sekkor 135mm F2.8. Pro nízký rozdíl jasu mlhovin či ramen galaxií oproti hvězdnému pozadí je použití běžného pevného stativu na hraně použitelnosti.