Test profesionální digitální zrcadlovky Nikon D2Hs

Úvod

Jak již naznačují oficiální produktové firemní snímky, které najdete na ukázkách č.1 až 3, tak jsou si aparáty D2X a D2Hs skutečně velmi podobné. Na první pohled by se dalo říci, že jsou skoro stejné, protože v jejich designu i celkovém mechanickém provedení v podstatě nenajdeme jediný rozdíl. Proto jen zdůrazním, že Nikon D2Hs má celokovové tělo z lehkých slitin na bázi magnézia a že je prachotěsné a odolné proti stříkající vodě či dešti (což jsem měl možnost skutečně prakticky prověřit u modelu D2X a nutno dodat, že obstál na jedničku s hvězdičkou). Také ergonomie je velmi prakticky řešená a v tomto ohledu snad nelze mít ani jedinou výtku. Také design je velmi pohledný a povedený. Další podrobnosti ohledně mechanického provedení, ovládání a designu se dočtete v již zmíněném testu Nikon D2X..

Čip

Srdcem každého digitálního aparátu je jeho snímací čip a u zrcadlovek to platí dvojnásob, protože čip na rozdíl od objektivů nelze měnit podle potřeby. A je to právě snímací čip, který je hlavní odlišností D2Hs od D2X. Jak již bylo řečeno, tak u testovaného modelu je prvořadá rychlost, a proto se výrobce rozhodl snížit rozlišení čipu až na 4 megapixely. Tím se značně snížil objem zpracovávaných dat a v konečném důsledku tím byla značně zvýšena právě rychlost a v neposlední řadě také snížena pořizovací cena, která je také velmi důležitým kritériem. 4 megapixely se v dnešní době může zdát opravdu hodně málo, ale na druhou stranu je nutné si uvědomit, že pro potřeby, pro které je přístroj primárně určen a navržen, je tato hodnota opravdu dostačující. Pro klasickou novinovou žurnalistiku je to až dost. Pro potřeby obrazových magazínů je pak vhodnější model D2X s vysokým rozlišením.

Samotný čip pochází z vlastního vývoje a výroby firmy Nikon, který se tak zařadil mezi několik málo vyvolených výrobců, produkujících vlastní snímací čipy. Tento čip kombinuje technologii JFET (Junction Field-Efect Transistor) s architekturou složení jednotlivých pixelů LBCAST (Lateral Buried Charge Accumulator and Sensing Transistor array). Data z obrazového snímače jsou rozdělena do dvou kanálů pro rychlejší čtení obrazových informací. Protože druhá datová cesta načítá data ze sousedních pixelů, negeneruje proces žádné dělící linie. Souběžně se tak pomocí obou kanálů načítají data ze všech pixelů, při současném zpracování jasových informací, čímž se opět zrychluje celý proces. K dalšímu zrychlení dochází eliminací mapování pixelů a dalších diagnostických úkonů při startu přístroje, které jinak zpomalují odezvu jiných typů aparátů. Kombinace těchto systémů zaručuje zpoždění expozice pouhých 37 milisekund, což je srovnatelná rychlost jako u dnes již legendární profesionální kinofilmové zrcadlovky Nikon F-5.

Rozměry čipu jsou 23,3×15,5 mm, což je formát obecně označovaný zkratkou APS-C a který Nikon označuje písmeny DX. Právě tento formát se pro Nikon stal normou a žádný jiný rozměr čipu zatím nevyužívá a pro DX postupně vyvíjí i stále se rozšiřující sérii speciálních objektivů. Z toho se dá také usuzovat, že jiný formát se u tohoto výrobce zřejmě asi ani nechystá. Tím se celý systém zpřehledňuje a unifikuje. Maximální rozlišení snímacího čipu je 2464×1632 efektivních obrazových bodů a k dispozici je i redukované rozlišení 1840×1224. Jeho citlivost pak lze nastavit v ekvivalentu citlivosti kinofilmu ISO v rozmezí 200 až 6400 a to v jednotlivých krocích volitelně po 1/2, 1/3 nebo po celých stupních EV. Pouze poslední nevyšší hodnoty 3200 a 6400 ISO lze nastavit jen po celých stupních. Tím se zároveň objevuje obvyklá otázka, jak je na tom tento čip se svou neobvyklou technologií s úrovní šumu při jednotlivých hodnotách ISO. Proto jsem provedl obvyklý test na běžné noční scéně, kterou najdete na ukázkovém snímku č.8.

Ukázka je nejen pro představu o celkové scéně, ale zároveň pro posouzení funkčnosti automatického vyvážení bílé barvy. Agresivní oranžové pouliční osvětlení je pro automatiku totiž značným oříškem. Nejblíže je barvě tohoto světla nastavení předvolby pro žárovku a toto nastavení je použito pro levou polovinu snímku. Pravá polovina již byla ponechána na automatice. Kromě složení z těchto dvou částí je snímek zcela bez úprav a lze jej stáhnout v plném rozlišení v nejvyšší kvalitě formátu JPEG. Z obrázku je patrné, že výsledek je sice poměrně dobrý, nicméně u fotoaparátu této kategorie bych čekal výsledek podstatně lepší. A to především s ohledem na fakt, že D2Hs má právě pro změření barevné teploty dokonce speciální čidlo, které se nachází v místech, kde mají amatérské zrcadlovky umístěn vestavěný blesk. Pro úplnost ale musím dodat, že v běžných podmínkách denního světla jsou výsledky podstatně lepší a to především díky kombinaci několika systémů. Aparát totiž měří teplotu světla nejen zmíněným speciálním čidlem, ale i přímo snímacím čipem JFET LBCAST a také 1005 pixelovým RGB CCD senzorem. A když jsme u vyvážení bílé, tak za zmínku stojí také fakt, že k dispozici je 6 předvoleb s možností jemného doladění a také možnost zadat teplotu přímo ve stupních Kelvina. Ve složitých situacích lze také provést expoziční řadu s rozdílným nastavením vyvážení bílé (WB BKT) a to v řadě 2 až 9 snímků s rozptylem 10, 20 nebo 30 mired. Hodnotu lze také samozřejmě manuálně změřit a uložit, přičemž k tomuto účelu slouží 5 (!) paměťových pozic. To se může velmi hodit například při infračervené fotografii. Vyvážení lze také načíst z kterékoli fotografie uložené na paměťové kartě.

Vraťme se ale k otázce úrovně šumu při jednotlivých citlivostech ISO. Na ukázkovém snímku č.9 jsou výřezy z testovací scény, vyfotografované při jednotlivých nastaveních citlivosti ISO. Z výsledku je patrné, že v rozmezí 200 až 800 ISO je nárůst šumu velmi pozvolný, až nepatrný. Při hodnotě 1600 ISO je již šum o něco zřetelnější, i když stále ještě na velmi nízké úrovni. Teprve při hodnotě 3200 ISO je již nárůst znatelnější, ale stále ještě jde o vynikající výsledek. Teprve na samé hranici možností, při hodnotě 6400 ISO dochází k výraznějšímu výskytu šumu, který je navíc doprovázen desaturací barevného spektra. Celkově bych tedy výsledek označil za skutečně vynikající a asi nejlepší s jakým jsem se zatím setkal, i když jen poměrně těsným rozdílem. To ale ještě pořád není vše, Nikon D2Hs má totiž i redukci šumu. To by samo o sobě samozřejmě nebylo nic divného, tuto funkci mají i kompaktní aparáty, ale D2Hs má dvě samostatné redukce. První je zaměřena na dlouhé expoziční časy a druhá je zaměřena právě na fotografie pořízené vysokou citlivostí ISO a to ještě navíc ve dvou krocích. Obě redukce šumu pak lze dokonce i kombinovat.

Ukázky účinnosti této funkce si můžete prohlédnout na ukázkách č.10 a 11. Jak je z výsledků patrné, tak je využití této funkce velmi zajímavé. Při citlivosti ISO 1600 lze s její pomocí dosáhnout skutečně špičkových výsledků. Při nejvyšší citlivosti ISO 6400 je účinnost ještě zřetelnější, i když nezachrání ztrátu saturace a je částečně i na úkor celkové ostrosti snímku. To se však dá zase částečně ošetřit při následném zpracování snímku v grafickém editoru. Celkově bych tedy řekl, že nový čip Nikon s technologií JFET LBCAST se velmi dobře osvědčil a pokud se do budoucna stane u aparátů této značky standardem, tak se máme skutečně na co těšit. A vzhledem k tomu, že vývoj určitě nebyl levný, dá se předpokládat, že k masovému nasazení snad skutečně dojde. Třeba se ho dočkáme v již dlouho očekávaném nástupci Nikonu D100.