FotoAparát.cz - rádce fotografa

Sedlo Thorong La ve výšce 5416 m je nejvyšším místem treku kolem masívu Annapuren. Zároveň je i rozhraním mezi zeleným údolím Marsyandi Khola a nehostinným územím Transhimálaje, které přechází na severním okraji do Tibetské náhorní plošiny. Za sedlo se monzun nedostane. Suchá oblast je součástí území dolního Mustangu. Na suchých, erozí rozpraskaných hřebenech hor stojí prastaré kláštery, kde přežívají poslední zbytky téměř neporušené tibetské kultury. Pokud chcete poznat, jak zde lidé žijí, musíte opustit hlavní trasu treku a vyrazit úzkými stezkami o kus dál.

Přechod sedla Thorong La je nejnamáhavějším úsekem velkého treku kolem Annapuren. Cesta z Manangu (3540m) stále stoupá. Z fotografického hlediska není sice tak zajímavá jako údolí k Tilicho lake, kterou jsem popsal v prvním díle. Pohledy na vzdalující se masív Gangapurny jsou však také nádherné.

Přechod z Manangu do Muktinathu se chodí ve třech dnech z důvodu aklimatizace. Je třeba připravit se na dvaceti-stupňový mráz při přechodu sedla, který vás bude čekat při cestě z Thorung Phedi. Tady je třeba nasadit veškeré teplé věci, které máte v batohu a prověří se i kvalita spacího pytle. High camp v Thorung Phedi jsou kamenné boudy ve výšce vrcholu Mont Blancu (4800m), kde se spí na dřevěných pryčnách . Cena čaje odpovídá nadmořské výšce a je nejvyšší na treku (60 rupií t.j. 30 Kč za malý šálek). Šetřit zde na tekutinách by byl hazard. Tři litry za den je životní nutnost. V Letharu však jde koupit za 60 rupíí za litr bezpečnou čištenou vodu. Čistící stanice vybudovali Němci v rámci projektu, který má stížit množství odpadu z PET lahví. Čistěná voda stojí polovic oproti originální balené a šetříte navíc přírodu. Koupil jsem ji na čtyřech místech a nic zlého mě nestihlo.

V High campu trekkeři vstávají většinou kolem čtvrté hodiny. Nevěřte ani nejlepším značkovým prstovým rukavicím a vemte si palčáky. Zima zde byla pořádná. Proklínal jsem jinak velmi dobré rukavice firmy Millet. Doporučuji teleskopické hůlky, které uleví nohám při výstupu. Můžete vyrazit i později kolem páté či šesté, ale budete se více bořit měkkým sněhem. Velmi důležité je myslet na baterie, nosit je na těle a vkládat je do fotoaparátu jen při fotografování. Fotoaparát jsem si nechal v noci ve spacáku. Výhoda pouzdra Lowepro TopLoad Zoom, které se dodává s prsním úvazkem, je silná protinárazová vycpávka, která zde funguje i jako výborná tepelná izolace. S vycházejícím Sluncem teplota rychle stoupla a baterie jsem pak již ze svého Pentaxu 645 nevyndaval.

S přibývající výškou se vrchol sedla zdá být nekonečný. Pak tam ale najednou jste.

V sedle v době trekařské sezóny fuguje kamenná bouda, kde vám udělají čaj rozpuštěním okolního sněhu. Nemusí to však být nejšťastnější řešení. Úroveň hygieny zde za moc nestojí. Na sedle není třeba příliš dlouho se zdržovat. Horská nemoc vás může dohnat i při sestupu. Z Thorong La musíte sestoupit skoro dva výškové kilometry do Muktinathu.

V horní části Muktinathu se nachází Svatyně zázračného ohně (Juwala Mapa) uctívaná budhisty i hinduisty. V srpnu a září sem míří procesí poutníků z Tibetu i Indie. Zároveň zde můžete potkat tibetského obchodníka i hinduistického sadhu z jižní Indie. Svatyně byla postavena v místě setkání přírodních živlů ohně a vody. Starým osikovým lesem protékají potoky vody z ledovců. K tomu se zde nachází několik vývěrů zemního plynu, který je zapalován. Voda je nad hinduistickým chrámem boha Vishnu rozdělena do stoosmi posvátných pramenů. Každý pramen léčí jinou nemoc. Některé prameny jsou ověšeny věnci z květin na znamení vděčnosti. Na konci podzimu byl háj plný osikového listí. Foukal vítr a modlitební praporky vysílaly modlitby do vyprahlého údolí Kali Gandaki.

Vesnička Muktinath žije z trekařů, kteří sem dorazí přes sedlo. Je zde mnoho velmi pěkných lodží. Koupíte zde pivo, Colu i Pringlers. Pouliční prodejci zde prodávají zkameněliny amonitů – pravěkých mlžů, které dokazují, že zde před sto milióny let v období Jury bývalo mořské dno. Zkameněliny, tzv. saligramy, jsou považovány za symboly bohů. Jsou často používány při náboženských obřadech. Jejich nákup a vývoz ze země není legální. Kousek pod vesnicí je budhistický ženský klášter. Do hola ostřihanou jeptišku se mi podařilo přesvědčit a vyfotit ji s klášterním psem.

Z ženského kláštera jsem vyrazil do vesničky v údolí. Objevil jsem zde opravdový Mustang. S těžským batohem na zádech a se středoformátovým Pentaxem na krku jsem si zde připadal jako kosmonaut, který v úžasu pozoruje a zkoumá cizí světy. Sepnutí rukou a lehké sklonění hlavy na znamení úcty je všude v Himálaji přirozený znamením pozdravu (kromě maoistů). Ve vesnici mne minula skupina místních. Jeden z nich se otočil zpět. Ukázalo se, že je to maskovaný Australan nebo Američan oblečený v místních hadrech. S úšklebkem na mě procedil mezi zuby, že tady žádnou pořádnou ubytovací lodge nenajdu. V zápětí pak zmizel do temné díry nějakého stavení.

Lidé ve vesnici žijí v těsném spojení s náboženstvím. Všude jsou chorteny, modlitební mlýnky, stupy. Kamenné domy v Mustangu jsou známé nádhernými dřevořezbami oken. Kdysi jsem v National Geographic viděl jejich snímky. Při pohledu na protější dům jsem si uvědomil, že jsem opravdu tady.

Na hlavní trase treku kolem Annapuren leží prastarý klášter v Jharkotu. Jsou v něm ukryty šestset let staré fresky. Chybí peníze na profesionální péči o tyto poklady. Budhismus je poměrně složité náboženství. Existují sice různé odnože, ale vždy má velmi pozitivní charakter. Neexistují zde žádní zlí a špatní bohové a to i přes to, že jejich vyobrazení působí často hrozivě.

Cesta z Jharkotu sestupuje do Kagbeni. Na políčcích probíhala podzimní orba. V klášteře jsem se zdržel až do dvanácti hodin. Musel jsem nyní opravdu máknout. Chtěl jsem dojít do Marphy. V 6:00 zde zapadá Slunce a v údolí mě čekal silný protivítr plný prachu.