Národní parky Kostariky

Pobřeží Karibiku a Pacifiku

Nejsou to jenom pláže, co můžete na pobřeží objevit, ale i neprostupné mangrovové porosty, delty řek pramenících v horách nebo skalnaté útesy. Každý kilometr je zcela jiný a i počasí je odlišné. Pacifické pobřeží je o něco sušší než to karibské. Pokud byste si měli u Pacifiku vybrat pouze jeden národní park, doporučuji Manuel Antonio. Lokalita je vhodná především pro pozorování savců, v období od ledna do dubna lze na moři dokonce zahlédnou i velryby a delfíny. V korunách stromů i po značených stezkách se prohánějí opice, vysoko ve větvích pomalu lezou lenochodi a na kamenných útesech u pláží se vyhřívá velký ještěr ctenosaur. Park je snadno dostupný ze stejnojmenné vesničky nebo z nepatrně vzdálenějšího Quepos, o turisty tu tedy není nouze. Většinou se však budou pouze válet na pláži, proto se dá kousek od pobřeží nerušeně fotit. Když jsem sledoval malpy kapucínské, dostal jsem se až pod strom na okraji pláže a nevnímaje opalující se lidi jsem nerušeně fotil s hlavou prudce zalomenou do koruny stromu. Z pláže se zvedla mladá atraktivní dívka v plavkách, z písku vzala plátěnou tašku a běžela ke mě. Srdce se mi rozbušilo, sáhla do látkové tašky,.. a vytáhla Canon EOS 20D s nasazeným objektivem 70–200/2,8 L IS. Musím přiznat, že jsem docela čuměl, nějak mi to nešlo dohromady.

Na Karibském pobřeží je neznámější NP Cahuita nebo více na severu po pobřeží NP Tortuguero. Do Tortuguero již vedou cesty pouze po moři nebo tam jedenkrát denně létá malé letadlo z hlavního města, turistů je tu tedy podstatně méně a podmínky jsou pro focení především vodních ptáků ideální. Náladu může zkazit pouze tropický prales, často tu prší a za volavkami a dalšími ptáky budete muset půjčenou lodí.

Ve svazích aktivních sopek

Oceánská deska se sklání, ohýbá a podsouvá pod kontinent. V tomto místě vzniká hlubokomořský příkop. V hlubších částech Země se deska zčásti natavuje, tavenina stoupá, způsobuje další natavení v kontinentální kůře a horniny se poté objevují na zemském povrchu ve formě vulkánů. Proto je Kostarika i velice seismicky aktivní. V blízkosti sopečných vrcholů nebo i na jejich svazích najdete mnoho důkazů o vulkanické činnosti, ať už jsou to termální prameny nebo fumaroly (výrony sopečných plynů).

Pro fotografa je velmi přitažlivé fotit tyto scény širokým ohniskem, jak se pára převaluje v husté vegetaci a ústí fumarol hýří všemi barvami. Vrcholy kostarických sopek jsou až na výjimky snadno dostupné, pokud se smíříte s tím, že několikrát upadnete do kluzkého bahna. Pokud má někdo úchylku na fotografování ptáků, kteří jsou obvykle vysoko v korunách stromů, bude se v bahně válet celý den. Myslel jsem si, že jsem nemehlo, ale potkal jsem v horách Amíka, profesionálního fotografa, který před mými zraky uklouzl se stativem s objektivem za čtvrt miliónu na rameni a ve svahu 40° to dokázal vyrovnat. Fototechnika spadla na něj, do měkkého. Když jsem se tomu s vytřeštěným okem podivoval, pravil, že až budu v Kostarice potřinácté jako on, zvládnu to také. Uvěřil jsem.

Ubezpečuji vás, že na takových místech jako v národním parku Rincón de la Vieja je na co se dívat. Koncentraci exotického ptactva bych přiblížil pavilónu Ptačí svět ve Dvoře Králové nad Labem. Když procházíte, spoustu věcí přehlédnete, ale stačí se zastavit a na několik desítek minut se nehnete z místa. Tukan s otevřeným zobákem na holé větvi, datel ve výši očí 5 metrů od vás, aguti proběhne pod nohama nebo světle zelený křovináč omotáný na stromě nad vaší hlavou. V mlžném pralese na úpatí sopek si přijde na své i fotograf krajiny. Stromy obalené mechem a epifyty jsou vždy vděčným objektem pro zaznamenání na paměťovou kartu nebo filmové políčko. Jen dalekých panoramatických pohledů si na kostarických vrcholech příliš neužijete. Vzhledem k vlhkému klimatu po většinu roku je v horách často oblačnost. Pokud je však krásný jasný den, lze třeba z vrcholu nejvyšší hory v Kostarice (Cerro Chirripó 3820 m) spatřit oba oceány, stačí jen pootočit hlavou. Dalším velice přitažlivým místem za pěkného počasí je nazelenalé jezero v kaldeře sopky Irazú (3432 m). Já jsem měl smůlu, na vrcholu lilo tak, že jsem měl pocit, že mi promoká i Gore-Tex obleček, a mlha byla taková, že když jsem se párkrát otočil na místě, nevěděl jsem kudy se vrátit. Právě tehdy byl den, ze kterého nemám ani jednu fotku. Dalšími vulkanickými parky jsou NP Volcán Poás nebo NP Arenal s nejaktivnější sopkou v Kostarice.

Deštný prales z vratké lodičky

Pokud si návštěvník Kostariky bude chtít alespoň několik dní připadat jako v tropické Brazílii na Amazonce, doporučuji výlet do národního parku Tortuguero. Protože většina z nás návštěvníků serveru FotoAparát.cz nebude mít přebytečných 140 USD na zpáteční letenku do oblasti, je jedinou možností zaplatit si výlet lodí s průvodcem z nejbližšího většího města. Ale stojí to za to. Meandry řek, spousta klidných lagun, úzké přírodní kanály. Všechno to je domovinou neuvěřitelného množství vodních ptáků. Jenom třeba volavek je zde šest druhů, po hladině běhá ještěrka bazilišek, na ztrouchnivělém kmeni na břehu řeky sedí ledňáček královský a po větvích mohutných stromů se prohánějí opice a leguán zelený.

A nuda není, ani když vystoupíte na břeh. Pokud lokalitu navštívíte ve vhodném období, můžete sledovat želvy při kladení vajec, naopak pestrobarevné žabičky můžete na listech sledovat celoročně. V Tortuguero není kromě přírody nic k vidění, proto stačí pro návštěvu pouze 2 – 3 dny. Pro fotografování, stejně jako pro jakoukoli prohlídku parku, je nevhodnější si na celý den půjčit lodičku. Než však do vratké lodičky se svojí drahou fototechnikou usednete, doporučuji pořádně se s ní na několika stovkách metrů kanálů seznámit. Není mrzutějšího konce fotografování zvířat, než vaši digitální miláčci s objektivy na dně hluboké řeky.