FotoAparát.cz

Kostarika je v tropické střední Americe rájem zvířat a láká zoology i amatérské přírodovědce. Koncentrace živočišných druhů je tak vysoká, že přivábí i mnoho fotografů ze všech koutů světa. Protože mám k latinské Americe blízko, příliš jsem se nerozmýšlel a lovit zvířátka na paměťovou kartu fotoaparátu jsem vyrazil i já.

Nároky na fototechniku

Jak známo, objektivy pevných ohnisek jsou mnohem ostřejší a kresba pohlednější, ale pro cestu do tropů za zvířaty by měla jít honba za super ostrým snímkem stranou. Zoom objektivem v rozsahu 100-400mm zabijete několik much jednu ranou a v kombinaci s dalším drobným příslušenstvím získáte třeba i makroobjektiv. Jelikož pod mohutnými stromy bude světla vždy málo, ve výhodě budou majitelé objektivů se stabilizací obrazů (IS pro Canon, VR pro Nikon). Pokud se nebojíte vyzkoušet výrobky firmy Sigma, doporučil bych třeba objektivy s rozsahem 170-500 mm nebo 50-500 mm. Stabilizaci sice nemají, ale jsou levnější. Protože však má tento výrobce kvalitu objektivů hodně různorodou, je nutno vyzkoušet několik kusů. Je jedno, jestli používáte Canon nebo Nikon, ale asi nevhodnějším objektivem do Kostariky bude Canon EF 100-400mm IS L USM, který bohužel na Nikon nenasadíte.

Klasický stativ není do náročnějšího terénu příliš vhodný, proto bych doporučil spíše monopod. Jedná se však pouze o mé zkušenosti, někdo může mít návyky jiné a klasický stativ mu bude dobrým pomocníkem. Stejně tak výkonný externí blesk pomůže v temném pralese pořídit snímky, které byste se bez něj ani nepokoušeli vytvořit. Důležité je i větší množství baterií a pro ukládání nafocených snímků třeba externí databanka, do které můžete každý večer nahrát nafocená data.

S ptáky v deltě řeky Río Barú

Blízkost vody vždy láká žíznivé a hladové živočichy, to platí v Kostarice stejně jako na rozlehlých afrických pláních. Při pohledu na mapu Kostariky není problém si vybrat jednu z mnoha řek a na jejích březích nebo ještě lépe v jejím ústí sledovat a fotit bohatou faunu.

Do městečka Dominical v deltě řeky Río Barú jsem přijížděl pozdě odpoledne po nezpevněné cestě autobusem podél pobřeží Pacifiku. Za okénkem padala voda z mraků takovým proudem, že jsem se modlil, abych mohl být v suchém bezpečí co nejdéle. Náladu mi příliš nezkazila ani voda mírně protékající střechou autobusu, svou fotobrašnu jsem pečlivě hlídal na jednom z posledních suchých míst. Příliš mě nevzrušovala ani nejistota, kde strávím noc, a svoje touhy jsem zaměřil k jasnému ránu a zvířatům v hledáčku fotoaparátu.

Ráno jsem nemohl dospat a hned po rozednění jsem vyrazil pouze s fotonádobíčkem, v tričku a v plavkách, za faunou pacifického pobřeží. Z kostarických zvířat jsou jednoznačně nejčastěji k vidění zástupci ptáků. Hned při prvních krocích potkávám na keřích modré tangary a po několika snímcích se vydávám i na pláž, abych pořídil několik záběrů pobřeží za časného rána. Okolní zvuky zvířat mě však nutí vrátit se brzo na rozbahněnou cestu a do subtropické vegetace v její blízkosti. Netrvá dlouho a na nedalekém stromě pozorují kostarického datla, který se však mnohem více podobá našemu strakapoudovi. Nenechá se rušit rozděláváním monopodu v těsné blízkosti a dále hoduje na přezrálém ovoci. U stejného plodu se během půl hodiny vystřídají další čtyři zástupci kostarické aviofauny.

Za nedalekou ohradou ve vysoké trávě se pasou koně a v jejich těsné blízkosti je doprovázejí volavky rusohlavé. Fotografování to značně komplikuje, pletou se koňům stále pod nohy a ty v záběru mít nechci. Jsou ideální podmínky pro focení, příjemné ranní světlo, já pohodlně schován ve vysoké trávě, objektiv na monopodu a zvířátek tolik, že nevím, co fotit dříve.

Okolo osmé hodiny ranní městečko stále ještě spí a já vyrážím na druhou stranu k řece Río Barú nafotit nějaké volavky bílé. Po cestě mi na paměťovou kartu přibyly obrázky kondorů havranovitých, kteří se nechají z blízkosti fotit na cestách a nedaleko lidských obydlí.

Již v momentě, kdy poprvé zahlédnu řeku, spatřím na vyvrácených kořenech mohutného stromu sedícího ledňáčka královského, jak se spokojeně rozhlíží po hladině. Jsem od něho vzdálen asi 12 metrů a nervozita mi svazuje ruce a ačkoli mám fotoaparát v ruce a zapnutý, nemám příliš času. Je pouze mojí chybou, že před tím, než se více přiblížím, dělám pouze jeden snímek (bohužel po létech fotografování s klasickou zrcadlovkou, místem na paměťové kartě ze zvyku šetřím…). Když po dvou krocích pohlédnu do hledáčku podruhé, ledňáček už tam není. V Kostarice jsem ho spařil ještě několikrát, ale ten první záběr byl nejpovedenější, i když ne dokonalý.

Obrovskou výhodou fotografování ve střední Americe jsou podstatně kratší úletové (únikové) vzdálenosti volně žijících ptáků (a zvířat vůbec). Toho jsem využil zejména při fotografování volavek bílých lovících v mělké vodě řeky, přiblížit jsem se opatrně mohl rákosem do vzdálenosti 10 – 15 m, což je třeba u volavek na Třeboňsku nemožné.