FotoAparát.cz

Chybami se člověk učí aneb jak to dělám já

Upřímně musím říci, že nemá příliš význam běhat po pralese a hledat keře s trubicovitými květy, ke kterým kolibříci létají pro nektar. Častěji na tyto keře narazíte v opuštěných zahradách, kde bude pro fotografovaní kolibříků více světla. Poté se stačí pohodně uvelebit a vyčkávat, nejvíce zvířat jsem vyfotil, když jsem čekal často na úplně jiný druh. Nemá smysl zvířata honit, často přijdou za vámi.

V případě ještě větší pohodlnosti, někdy to přišlo i na mě, je dobré hledat terasy hotelů, ale i soukromých domů, kde je velké množství květů. Nejenže k nim kolibříci přilétají, ale často i sedí nedaleko na větvích. Na druhé straně, několik záběrů doplňujících článek, je z Monteverde Cloud Forest, kde každá fotografie kolibříka byla těžce vydřená. Za vydatného deště, kdy po zrcadlovce stékaly proudy vody, na vlastním těle bylo vše mokré a fototechniku už nebylo do čeho utřít, bylo fotografování nejvíce náročné. A právě proto, přestože nejsou snímky ideální, mám tyto obrázky nejraději.

Na zrcadlovce si zrušte automatické vypínání, majitelé 20D si mohou aparát při čekání klidně vypnout, jeho rychlost startu je obdivuhodná. Na fotoaparátu mám v případě sedícího kolibříka nastavenu prioritu clony (f/5,6 nebo f/6,3) a čas ten, který jsem schopen s monopodem při ohnisku 400 mm udržet (1/100 – 1/200 s), poté nastavím ISO podle světelných podmínek. Pak přijde na řadu externí blesk a mnoho předprodukčních pokusů. Když najdu optimum, manuálně vše nastavím. Lze tím s drobnými odchylkami fotit většinu dne, světelné podmínky pod neprostupnými korunami stromů se téměř nemění.

Ateliér uprostřed pralesa

Když jsem článek o fotografování kolibříků připravoval, narazil jsem na stránky Ralpha Paonessy, který se mimo jiné živí pořádáním workshopu „Fotografování kolibříků“. Můžete si ho objednat za „pouhých“ 3000 USD. Na jeho stránkách lze i nastudovat (to už ovšem zadarmo), jak k problematice fotografování těchto nádherných ptáků přistupuje profesionál. Pro fotografování uprostřed pralesa používá několik studiových blesků a světel na několika stojanech s použitými časy závěrky okolo 1/20 000 s. Nalezneme zde tématická fotopozadí (třeba i s vyobrazením vhodné vegetace nebo květů), kdy si skutečně připadáte jako v ateliéru. V takovýchto podmínkách lze clonit až na f/22 a vyšší citlivost než ISO 100 není potřeba. Výjimkou není, že při takovémto fotografování se zcela eliminuje přirozené světlo, proto je vhodné za kolibříky vyrazit pozdě večer. Co mě však šokovalo, byla převrácená PET láhev se sladkým nektarem, na jejíž hrdlo byly důmyslně přidělány červené trubicové květy, ke kterým kolibříci neomylně nalétali. O tom, že v takovýchto podmínkách není o světlo nouze, nikdo nepochybuje, bohužel to již ale nemá nic společného s fotografováním zvířat ve volné přírodě. Hodně mi to připomíná výzvu některých českých fotografů divoké přírody: „Přiveďte nám ochočené zvířátko, my si ho vyfotíme“.

Drahokamy nového světa

Pokud někoho fotografování kolibříků zaujalo, mám jednu špatnou zprávu, nejdříve se k nim dostanete po 10 hodinách letu přes Atlantik. Měli byste vědět, že evolučními centry kolibříků jsou vysokohorská údolí Kordiller a deštné lesy Amazonie. Odtud se rozšířili na celý jihoamerický kontinent a když postupně roztály ledovce z doby ledové, přicestovali přes středoamerickou šíji daleko do severní Ameriky. V současnosti lze kolibříky při pozorných toulkách přírodou potkat od jižní Aljašky až po Ohňovou zemi. Přestože některé druhy v letních měsících hnízdí na severu Kanady, většina v zimě táhne do středoamerického zimoviště. Vybaveni bohatou energetickou zásobou tuku se kolibříci vydávají na více než 2000 kilometrů dlouhou cestu, kdy pro ně není žádný problém překonání Mexického zálivu. Téměř 330 druhů kolibříků obývá nejčastěji nízkou vegetaci polootevřených deštných lesů, obvykle nedaleko říčních břehů. Jejich rychlé mihotání křídel je mnohdy možné zahlédnout i v zahradách velkých měst. Pro pozorování kolibříků je nejvhodnější Kostarika (horská oblast Monteverde), Mexiko, Malé Antily (Martinik a Guadeloupe) nebo Ekvádor.

Závěr

Tuším, že jsem v tomto článku neobsáhl kompletně problematiku fotografování kolibříků za nepříznivých světelných podmínek. Proto doufám, že využijete možnosti komentářů a článek doplníte. Externí blesk jsem si pořídil několik dnů před odletem za fotografováním zvířat do Kostariky, proto jsem jeho funkce pomalu poznával až v akci. Spoustu postupů bych nyní dělal jinak, nejraději bych se tam hned vrátil. Stále je co vylepšovat a především proto mě fotografovaní baví.

Při kliknutí na náhled obrázku kolibříka se zobrazí nejen větší obrázek, ale i expoziční hodnoty a informace o pořízení snímku. Další fotografie kolibříků, ale i jiných zvířat z Kostariky, můžete zhlédnout na mých stránkách www.cotopaxi.cz.