Fotografování kolibříků v tropickém lese

Přestože se říká, že pro kvalitní a poutavou fotografii není potřeba moderní a elektronikou vybavená fototechnika, pro fotografování zvířat ve volné přírodě to tak úplně neplatí. A při fotografickém lovu kolibříků v deštném mlžném lese to neplatí vůbec. Pouze moderní technika a dokonalé poznání zástupců této čeledi může obětavého fotografa přivést k atraktivním a prezentovatelným záběrům. S kolibříky jsem se poprvé setkal na ostrově Martinik a jejich fotografování jsem poté trénoval v prosinci 2004 v Kostarice, proto bych se rád podělil o zkušenosti. Většině fotografů zvířat připadá používání blesku při fotografování zvířat nemístné, ale po několika zkušenostech s focením zvířat v pralese se bez něho neobejdu. Předpokládám, že většina fotoamatérů kolibříka nikdy nespatří, ale popisované postupy lze stejně dobře využít při fotografování jiných drobných ptáků nebo většího hmyzu.

Poznej svého nepřítele

Kolibříci (čeleď Trochilidae, v Čechám mají příbuzné v rorýsech) jsou nejmenšími zástupci ptačí říše a jejich let často zaregistrujete pouze tak, že ve své blízkosti uslyšíte hučení jejich křídel. Tito nejmenší ptáci světa měří od zobáku k ocasu obvykle pět až osm centimetrů. O primát nejmenšího ptáka světa mezi sebou na dálku soupeří dva druhy rodu Mellisuga, pouze dva gramy vážící kolibříci z Jamajky a Kuby. Jelikož se však jedná o druhy endemické, nemohou se ve volné přírodě nikdy potkat.

Kolibříci však navzdory své křehkosti neváhají zaútočit na každého vetřelce, často jsou to motýli, kteří se přiblíží ke květům s nektarem, nejdůležitější složce jejich jídelníčku. Sladký nektar vždy statečně brání. Tito drobní ptáci plní podobnou funkci jako hmyz – při svých bohatých hostinách na rostlinách přenášejí pyl z květu na květ a tím je opylují. Jejich zobák je vždy přesně uzpůsoben květům, které se v dané oblasti nejčastěji vyskytují. Pro fotografování je proto vhodné vypozorovat, které rostliny a keře jsou pro hladové kolibříky nejvíce přitažlivé.

Při konzumaci nektaru nedělá kolibříkům problém v letu se zastavit na místě. Sice pouze na 1 – 2 vteřiny, ale to je pro fotografa kolibříků spousta času. K vysátí sladkého nektaru používají jazyk, na konci vidličnatě rozdělený do dvou částí. Je to vysoce specializovaný orgán s možností dalekého proniknutí. V tomto úseku jazyka se nacházejí tisíce drobounkých kapilár (vlasových trubiček), které umožňují nasávání z květu a vytlačování v zobáku. Slaďounké potravy spotřebují, vzhledem ke svému drobnému tělu, obdivuhodné množství. Jeden kolibřík zkonzumuje denně až 12 000 kalorií, což odpovídá spotřebě třech vrcholových sportovců. Tuto energii samozřejmě plně využijí, vždyť jejich srdce bije v klidu třicetkrát za vteřinu.

Právě rychlost a obratnost kolibříků fotografům nejvíce ztěžuje práci. Ve vzduchu pro ně není problém létat pozpátku nebo bleskurychle měnit směr. K této letecké akrobacii jsou obdivuhodně vybaveni. V poměru k tělu mají velmi dlouhá křídla, kterými velkou rychlostí pohybují. Nemávají s nimi jako většina ptáků, ale konci křídel krouží v pravidelných osmičkách a elipsách. Při třepotání před květem kolibříci křídly pohybují až osmdesátkrát za vteřinu. Zmrazit krátkým časem pohyb kolibříka je náročné, ale jak jsem se přesvědčil u mistrů této disciplíny, ne nemožné.

Mezi zvířaty neexistuje na světě mnoho druhů, které by byly tak obratné jako kolibříci, podobnými akrobaty jsou pouze někteří zástupci hmyzu. Během nočního klidu (a též během špatného počasí) však klesá na několik hodin jejich látková výměna a tělesná teplota na nízké teploty. Letargický spánek jim umožní zachovat energii potřebnou k cestě k prvnímu rannímu květu, kde na ně čeká snídaně. Jedná se o metabolickou regulaci, obdobu zimního spánku medvědů. Pro své ojedinělé sportovní výkony během slunečných dnů proto musejí denně přijmout tolik potravy (nektar občas pro zpestření menu doplní drobným hmyzem a pavouky), kolik činí polovina jejich tělesné váhy. Ve srovnání s ostatními ptáky mají šestkrát vyšší spotřebu kyslíku na jeden gram tělesné váhy, jejich srdce je vzhledem k tělu třikrát větší a mají dvojnásobné množství červených krvinek. Dobrou zprávou pro fotografa je, že i kolibřík si občas sedne na větévku…

Nároky na fototechniku

Jak už bylo řečeno v úvodu, bez moderně vybavené zrcadlovky s bohatým příslušenstvím bude fotografování kolibříků velmi náročné. Vzhledem k tomu, že se většinou jedná o alchymii se spoustou nepodařených záběrů, je použití digitální zrcadlovky na místě. Vzpomínám si, jak jsem při prvním setkání s těmito drobnými ptáky naexponoval 50 záběrů a doma jich více jak 40 smazal. Proto nikomu nedoporučuji zkoušet lovit kolibříky na film Fuji Velvia, i když znám profíky, kterým to přijde normální. Pro fotoaparát platí, že by měl mít spoušť bez prodlevy.

Neméně důležitá je kvalita objektivu. Podle mého často napadaného hesla „Hezkou fotku nedělá foťák, ale především fotograf a objektiv“, by měl být výběr objektivu velmi pečlivý. Vzhledem k tomu, že v přítmí mohutných stromů tropického lesa je světla extrémně málo, měl bych napsat „čím světelnější objektiv tím lépe“, ale neudělám to. Tahat těžkou fototechniku po bahnitých stezkách není nic příjemného, proto postačí objektiv (nebo kombinace objektiv telekonvertor), který bude mít při ohnisku 400mm clonu 5,6. Pro fotografování kolibříků před pítkem s nektarem (viz níže) nebo při ovládání fotoaparátu dálkovou spouští najde uplatnění objektiv okolo ohniska 100mm. Pro fotografování kolibříků (nejen v letu) je nezbytné rychlé a přesné zaostřování. Na druhou stranu u přiložených fotografií naleznete i dvě pořízené objektivem Canon 28–90mm, který patří k nejlevnějším a rychlostí rozhodně neoplývá. U velmi dlouhých ohnisek je důležitá i minimální zaostřitelná vzdálenost. Můj Canon EF 400mm f/5,6 L USM má minimální zaostřitelnou vzdálenost 3,5 m, což mi často přidělává problémy, protože musím od drobných ptáčků couvat. Pomoci můžete mezikroužkem, který ale mírně sníží světelnost. Zmenší však také hloubku ostrosti, čímž snímek vypadá poutavěji, protože docílíte příjemně rozostřeného pozadí.